Tri dňa

Dialogy zřídkavé, dialogy končící otázkou, chybějící odpovědi - film takřka beze slov, a přece o lidské komunikaci, v níž se projevuje intersubjektivita vůbec. Odcizení moderního člověka manifestované v narušené možnosti sdílet slova, tedy sdílet se navzájem - jazyk nemůže fungovat mezi izolovanými jedinci, a proto příští Bartasův film bude "Koridorius", v němž se již nemluví vůbec. Ale je tu i rozdíl oproti např. Antonionimu, který je jedním z velkých iniciátorů evropské kinematografie odcizení (rozdílů je samozřejmě z kinematografického hlediska nespočet, nám zde jde jen o téma odcizení moderního člověka) - geografický a časový: Antonioniho odcizení hrdinové, uprostřed západních blahobytných zlatých šedesátých. Oproti tomu Bartasův svět Východu na předělu, rozpadající se, opouštějící jeden marasmus směrem k druhému. A zde můžeme problém komunikace vztáhnout k jeho biotopu: rozpad SSSR, pád komunismu, příchod jiné reality, neboli konec jednoho celého společenského jazyka a příchod jiného (mlčící zevlující obyvatelé Kaliningradu se schází na pustnoucím náměstí, kde se ještě před několika lety nejspíš konaly oslavy VŘSR, 1. máje atd.). Je však s podivem, že Bartas aktuální historii přímo nezkoumá, proto je možné jeho filmy číst i jako nadčasové sondy do lidského života. (26.09.2015)

Je to krásný film, 30 let od vzniku už trošku zestárl. Totéž se zákonitě stane i s Bélou Tarrem, který tu v recenzích je zmíněn. Nemyslím si ale, že by byl nějak extra lepší. Navíc tady je barva. A krásné zacházení se zvukem - všechny ty dozvuky balastní hudby z okolí a přitlumené filtrování zavíranými okny. Přišlo mi, že tím zestárnutím vyprchala trocha transcendence tohoto. Že jsou postupy prokouknutelnější - trápení a priori; to existenciální utrpení lidí vlekoucích se odnikud nikam. U Durasové India Song tu uživatel rbr napsal recenzi, která končí "Ó, jak sem se zasmál. Ty slzy, ty slzy." - podobný cynismus by šlo bohužel po letech nasadit i tady. Je to film pro mladé děvče, které prožívá své dekadentní období na vysoké umělecké škole, než se stane obávanou dramaturgyní. (05.01.2022)

Co jsem tak četl různé reflexe, "západní" diváci a kritici opět klasicky nadinterpretují a dezinterpretují, ten film je podle mě úplně o něčem jiném :). Nechápou, že obraz může být prostě obrazem a nemusí být interpretován, jak říkal Tarkovskij. Přiznám se, že mi tak půl hodiny trvalo, než jsem se do toho tak nějak dostal, ale na konci jsem se přistihl, že jsem téměř pohlcen - takže Bartas víceméně uspěl. Aby ne, vizuálně je to fantastické (trochu mi to připomínalo Angelopoulosovu estetiku). Filmy natáčené v takových zapadlých a polorozpadlých místech mám velice rád a na rozdíl od většiny ostatních diváků jsem z něj necítil proklamovanou bezútěšnost a zoufalství, nýbrž jsem si onen genius loci zhusta užíval. A navíc - jaképak zoufalství a deprese, spíše úleva, že konečně není potřeba číst a překládat stovky proklatých titulků :). (06.09.2013)

Bezútešná realita vo všetkej svojej "kráse". Cesta z vidieka do mesta tu poskytuje také rozčarovanie, že ani známe prirovnanie ku kaluži a blatu by na jeho opis nestačilo. Dekadencia, špina a prach, ktorý nezmyjú ani slzy beznádeje. Film je ale strašne mĺkvy, myslím si, že viac dialógov by mu vôbec neuškodilo. _ Videné v rámci Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou. (05.04.2015)

Počátkem devadesátých let točili sovětští filmaři velmi depresivní snímky. Ať již to byl Astenický syndrom, nebo tyto Tři dny. Snímek prakticky začíná a končí záběry na vlak, který odváží vše minulé, vše, co nedokázala odnést líně tekoucí řeka. Vše pomalu odtéká až do samého závěru, kdy sledujete proměny ročních období a čekáte na jaro, abyste zjistili, že jste jeho příchod nepostřehli. Bylo jaro vůbec, bude nový počátek? /// Viděno v rámci Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. (05.04.2015)