Žena ve vodě

Shy znovu dokazuje svou výjimečnost, ale jak se divám, tak diváci, kteří bez rozmyslu píší komentáře typu "a kde je pointa" a přidají k němu odpadové hodnocení, jen ukazují, že je pro ně příliš složité pochopit, že když někdo vytvoří dva napínavé thrillery a přidá k nim šokující závěr, neznamená to, že tomu tak bude i napopáté. Můj oblíbenec znovu ukázal, že ve své specifické tajemnosti nemá konkurenci a stvořil další excelentní dílo, u kterého jsem mu poprvé v kariéře nevěřil. A on mě stejně přesvědčil, že i ze zdánlivě nesourodé kombinace pohádky a horroru se dá udělat úžasný film. Možná Žena není tak komplexní a pocitově naplněná jako po dokonalosti sahající Znamení a Vesnice, ale ze svého vlastního námětu přetaveného do pomalu plynoucího scénáře dokázal Manoj odvyprávět maximum. Zdánlivě kontroverzní volba Paula Giamattiho jako hlavního hrdiny se vyplatí hned v prvních minutách, kdy jsem si Clevelanda pro jeho samotářskou a smutnou postavu zamiloval na první pohled. O zranitelné Story v podání éterické Bryce ani nemluvě. V těchto chvílích mi při vzpomínce na Ženu ve vodě vyvstávají podobné pocity jako při Burtonově Velké rybě nebo jiných velkých vyprávěnkách. Kdo přijme režisérova pravidla, bude nadšen, ale kdo bude chtít vytýkat žánrové přechody, najde si ve filmu tolik chyb, kolik jen bude chtít. (12.10.2006)

Tak nějak nevím kde začít, ještě to rozdýchávám a aby se mé emoce nevytratily příliš rychle než dopíšu tenhle komentář, pustila jsem si soundtrack k filmu ... Začátek začal sympatickou předmluvou provázenou animací, pak jsem se ponořila do překrásného příběhu narfy Story z Modrého světa ... byla velice krásná, Bryce ji dokázala zahrát úžasně a až tak dokonale, že by ji to člověk i uvěřil. Párkrát se o mě pokoušel infarkt, když travní bestie vyskočila vrčíc s očima rudě planoucíma ... no mi stačilo poskočit na židli i při prasknutí žárovky ve sklepě... Taky je asi málo pravděpodobné, že by se takhle lidé z celého baráku spojili a společně věřili pohádce, která se zrovna teď děje a oni jsou její součástí a mohou svými společnými silami pomoct. Dostalo mě to čtení proroctví z krabic s kukuřičnými lupínky pěkně seřazenými v kuchyňské skříňce. To jsem jen nevěřícně zírala, "jako tohle myslí vážně?" No ale asi to tak mělo být ... Sice jsem spoustu věcí nepochopila, myslím tím souvislosti jak, proč ... ale je to fantasy a za mě je to přes to všechno čistá pětka. (09.09.2013)

Je z modrého světa. Má poslání. Snaží se člověku pomoci. Jenže člověk už zapomněl naslouchat...... . V některých pasážích poznávám ,,svého" Shaye, ale celkově je to hodně nevýrazné. Dialogy v sobě nemají tu sílu na kterou jsem zvyklej. A bohužel u mně nefunguje ani vazba na postavy. Kamera i hudba jsou v pohodě, ale scénář je divnej. Mněla-li být scéna ,,oživení" dojemná, tak prostě se mnou nezatočila. A to jsem se snažil věřit jako dítě, že všichni mají poslání. (15.02.2007)

Žena ve vodě v sobě rozhodně něco má a byly momenty, kdy jsem nemohl odtrhnout oči od obrazu, uši od hudby, jindy se mi naskytla podívaná na zajímavou komedii, příště zas na pěknou pohádku. Byly taky chvíle, kdy bych nejraději kousek přetočil. To celkově tomuto multižánrovému produktu velmi ubralo, celkem však poutavá podíváná, o které tak nějak zatím nevím co si myslet a z jakého úhlu na ni nazírat. Snad příště. (13.11.2009)

Tenhle film je hovadina tak neuvěřitelně podvratná, že jí tu špatnost vyčítat ani nedokážu. Skoro jako by na ní Shyamalan stavěl a divákovi se škodolibě vysmíval... Žena ve vodě je určitě lepší, než následující Stalo se, ale nemůže se měřit s předchozím blokem filmů; už jen proto, že bude přijatelná ještě mnohem uzším okruhem diváků. Předlouhá promenáda nelogičností by se dala omluvit pohádkovou podstatou příběhu, na pohádku je to ale chvílemi příliš komplikované a na jakýsi crossover zase spolu individuálně solidní scénky nechtějí moc kamarádit. Kolosálně nesourodý celek tak pohromadě udržuje jen kouzelná atmosféra, hudba a Paul Giamatti s Bryce Dallas Howard (ostatní herci působí dojmem souboru tatínků a maminek, kteří neměli k večeru co dělat). Co z toho? Tentokrát nelze Shyamalanovi vyčíst bezradnost či schematičnost, ale jen za tu cenu, že: 1) přistoupíme na možnost, že Shyamalan formu stlačených, k sobě nepasujících dílků spáchal úmyslně 2) roztrháme tuhle sofistikovaně superšpatnou hříčku na mraky. Zůstal jsem někde v půli cesty... Mimochodem, neuvěřitelně drzým tahem zůstává postava kritika - jeho scény sice nejsou vtipné, ale svou sprostotou vůči divákovi naznačují lecos ze Shyamalanových úmyslů. ;-) (25.02.2009)