Sépie a velryba

Tak jsem si to nechala rozležet a jsem připravena plivat názory. Předně - nemám ráda Pink Floyd a tím jde část působivosti filmu už od začátku mimo mě. Za další - Baumbach jako by se trochu rozpačitě/bezradně nemohl rozhodnout, o čem chce vyprávět. Bere si zápřah, jakože objektivně o celé rodině a tak, ale potom to očividně nedodržuje. Třeba matka, na rozdíl od všech ostatních členů rodiny, nikdy není sama, vždycky jenom s někým z mužů, a tito muži ji nikdy nenechají mluvit o tom, o čem by ona sama chtěla doopravdy mluvit, vždycky s ní mluví jenom sami o sobě. A hlavně všichni pořád mluví - a o nesmyslech, bleh. Já vím, že to je z velké části záměrně, ale stejně. Chtěla bych tam víc takových scén, jako když na konci otec říká, že by si mohli o všem pohovořit u jídla, a matka se místo slovního vyjádření nekontrolovatelně rozesměje. Linka mladšího bratra v průběhu značně zeslábne a na konci z pointy vymizí, protože ve skutečnosti Baumbach nejvíc chce mluvit o démonu, kterého si otec nad sebou vyrábí ze svého ega a slabošství, způsobu, jakým tímto démonem kazí a tráví staršího z bratří, a způsobu, jakým se z toho starší bratr snaží nevymanit nebo vymanit. Z tohoto úhlu mi přijde líto, že se Baumbach začaroval do toho nemastného neslaného indie žánru, který mu nedovoluje se nijak pořádné rozšoupnout, protože to je regulérní horor a jako takový bych to chtěla vidět vyprávěné. To mě přivádí k myšlence, že on je spíš asi doopravdy spisovatel nebo scenárista, ale ne úplně režisér, protože (kromě zkratky, což se mi zase ale líbilo) nepoužívá filmovou řeč a filmové prostředky, všechno ukazuje jako na divadle. (06.11.2016)

Já tyhle suchý komedie o intelektuálech v manšestrákách a tvídovejch hadrech nějak nemusim, ale tohle zase až tak špatný nebylo. Docela zajímavý postavy (i když teda dost nesympatický), celkem uvěřitelnej příběh a občas jsem se i něčemu zasmál. Ke konci jsem se začal trochu nudit, ale film je dost krátkej, takže najednou z ničeho nic padly závěrečný titulky. Jak už bývá u těchto intoušsko-nezávislejch filmů zvykem, postrádá to nějakou pointu. Ale na jedno zkouknutí se to dá. (21.01.2014)

Vzorový příklad "smart cinema". Podobné indie komedie na začátku 21. století (možná v reakci na destabilizaci tradičních hodnot po 11. září) začali ve velkém točit američtí nezávislí tvůrci. Jako jeden z prvních díky nim zásluhou ocenění v Sundance a pozitivní kritické odezvy prorazil právě Baumbach (který už nicméně natočil tři filmy v 90. letech). Víceméně epizodické vyprávění, jehož tempo odpovídá emociálním pohnutkám hrdinů, ironický odstup od divných, záměrně nesympatických a sexuálně ne(u)spokojených postav, dysfunkční rodinné vztahy, intelektuální hrdinové, kteří vedou rozhovory o Kafkovi a obdivují francouzskou novou vlnu. Humor je zde o něco sušší a provokativnější než ve filmech Woodyho Allena, oproti němuž si Baumbach také více hraje s různými vizuálními paralelami a symboly, takže film, byť natočený ruční 16mm kamerou, vyniká vrstevnatými kompozicemi s vtipnými detaily v zadním plánu. Oceňuji zejména brutální upřímnost scénáře, který režisér údajně napsal podle vzpomínek na vlastní mládí, ale rozhodně nejde o film, který bych si oblíbil a chtěl se k němu vracet. 70% Zajímavé komentáře: Nick Tow, d-fens (21.04.2008)

Veľmi zaujímavé, hodné ďalšieho "skúmavejšieho" zhliadnutia... Čistokrvný psychologický, ale nie ťažký film, pojednávajúci nielen snáď o žiaľ prirodzenej rozorvanosti a blúdení detí (a aj rodičov) po rozchode-rozvode, ale aj o tajomných jemných nitkách spomienok, zážitkov, dedičných vlastností a podobností, osobných tráum, skrytých trápení v rodine, ktorými sú jednotlivý členovia vedome a podvedome poprepájaní, a ktoré v takejto hraničnej situácii rozpadu jednoty rodiny zapríčiňujú veľmi neočakávateľné až deštruktívne správanie, konanie a devalváciu vzťahov medzi jednotlivými členmi.... Napriek tomu je zo všetkých cítiť obrovskú túžbu až existenciálnu potrebu po znovuzjednotení... akoby nejaká neznáma sila pôsobila aj proti logike rozumu, hovoriaceho, že ďalší spoločný život je nemožný, aj proti urazeným citom, hrdosti a pocitu nespravodlivosti a ublíženia.... akoby rodina bola niečo posvätné, čo sa nikomu nepodarí vo svojom srdci potlačiť, rozumom rozdeliť, argumentami vyvrátiť alebo nebodaj vymazať, vygumovať... akoby rodina bola nerozdeliteľná, večná!! (24.02.2008)

Na tomhle mě nejvíc zaujalo, jak hrůzně to vypadá, když osobnost dětí je silně ovlivněna egem a patáliemi vlastních rodičů. Sépie s velrybou to ukazují opravdu brilantně a možná proto se na tento film dobře dívá; ani v nejmenším rozhodně nenudí. Je vidět, že to není jen blbá a laciná povídačka. Ovšem pokud se zrovna nenacházíte v rozvodovém řízení nebo na pokraji zhroucení partnerského vztahu (nebo těsně po něm), moc vás to nedojme. Mě to nedojalo, a to se tam zrovna nacházím. Takže v tom bych spatřoval to hlavní mínus. Všechno je to takové narychlo. Matka se nasere u tenisu a druhej den už bydlí každý zvlášť. Padlo to tam tak rychle, že jsem ani nestačil pochopit, že o nic jiného už tam v podstatě nepůjde. Takže prostě přes tři nepůjdu, čímž bych však nechtěl říct, že by se mi to nelíbilo. (27.07.2007)