Margaret

Nenápadné mistrovské dílo. ______ Menší metakritika. Margaret je často vytýkáno, že hlavní hrdinka je nesnesitelná kráva. Kromě toho, že takový názor prozrazuje neschopnost diváka vnímat film jinak než se prostě identifikovat s postavou, samotný film dává najevo, že nás nenutí s Lisou sympatizovat, nebo spíše že se plně nemusíme ztotožňovat s jejími postoji. Jak říká během jedné z hodin literatury profesor, kterého hraje Matthew Broderick: "Just because Shakespeare has one of his characters say something, doesn't mean he personally agrees with it." S Lisou Cohen nemusíme souhlasit, ale měli bychom být schopní se do ní vcítit: ztělesňuje horlivý idealismus mládí, nekonfrontovaný s životní zkušeností, a proto věřící ve změnu, ale zároveň také necitlivý vůči okolí. Film je o tom, že chtít "dělat dobro" nestačí a že tím lze napáchat i spoustu nechtěného zla, nebo přes všechnu snahu nedosáhnout cíle - a je taky o tom, že za impulzivní touhou konat dobro je často sobectví. Motivace Margaret si přitom musíme samí domýšlet a dlouhé zatajování jejích vlastních pocitů, které doopravdy řídí její jednání, je ve filmu zužitkováno v působivém emotivním závěru. Margaret je zároveň o problémech v komunikaci; o potížích, které nastávají při pokusu sblížit dva subjektivní pohledy na svět, nebo dokonce jen jednu událost. Tento motiv snímek spojuje i s vlivem umění na naše vnímání - policista se při výslechu po nehodě Lisy ptá na barvu semaforu a radí jí, aby si zkusila situaci vybavit jako by to byl film. Celý film je pak o tom, jak Lisa sebe i svět vidí optikou fikce - neustále vytváří dramatické okamžiky, konstruuje si svůj vlastní smyšlený svět bez ohledu na ostatní. Margaret (film pojmenovaný příznačně po básni, tedy po smyšlené poetické postavě) je ve svojí podstatě jednou velkou operou, mnohdy vypjatou, rozvleklou a poetizovanou. S tím souvisí i neopodstatněné výtky, které se objevily v recenzi na indiefilmu, a to vůči "poněkud afektivnímu a manýristickému hereckému projevu u vícera herců a někdy až přehnaným a zbytečným snahám povyšovat děj využíváním elitních uměleckých děl". Jak už jsem naznačil výše, operní a divadelní představení, do kterých ve filmu pravidelně vstupujeme a jednotlivé postavy v nich samy hrají, nebo je sledují, jsou právě velmi účelně usouvstažněny s příběhem Lisy, problémem subjektivity a rozdílů mezi hereckou a společenskou rolí, a katarzní funkcí umění. Jak jedna z (vedlejších) postav prohlásí v hádce s Lisou: "We are not all supporting characters to the drama of your amazing life!" Život skutečně není drama a my sami musíme nejprve stanout na místě ostatních, abychom je dokázali skutečně pochopit, ale potřebujeme umění, aby nám pomohlo prožít emoce - často nesouvisející s vlastním dílem, ale s naší osobní životní zkušeností. (27.10.2012)

Film, který chce zdánlivě řešit a pojímat tolik věcí, že z toho nakonec nevyjde téměř nic. Jen až nekonečně dlouhé cosi co z mravence dělá velblouda. Upřímně jsem nepochopila jaký byl vůbec záměr tvůrců, co chtěli dokázat a na co chtěli upozornit. Scény jsou často nehorázně dlouhé, se spoustou mluvení a bez jediné myšlenky. Hlavní postava byla doslova na zabití, což asi nebyl úplně účel. No prostě mi tenhle film moc nesedl, nebyla tam jediná postava, která by mi byla sympatická a příběh byl slabý. Moje hodnocení je někde mezi jednou a dvěma hvězdičkami a ještě přiznávám, že jsem čekala o hodně víc. (03.03.2013)

Po hodině a dvaceti minutách jsem to už chtěl vypnout. A hle, ono to má další hodinu. Tady někdo nepochopil funkci střihače, protože ani to, co se dosud dělo, na tu hoďku a půl nemělo. Celý film by se vešel maximálně do 110 minut. Rozbředlostí a roztahaností se tak dostavovala značná nuda a nějaká gradace něčeho čehokoliv byla ta tam. ~ Po té hodině a půl jsem nějak postupně přestal vnímat, co se vlastně ve filmu děje a proč a přiznávám, že pak už jsem jen přeskakoval v ději až do plačtivého konce. Bohužel, sestříhané by to možná zapůsobilo, ale takhle scéna s autobusem nějak vyšuměla a všechno poté se dělo jen jako výplň času, která mě ani v nejmenším ničím nezasáhla. Jsem zlý, ale až to někdo sestříhá na koukatelnou rozumnou stopáž, dejte vědět. ~ 178 minutový Directors Cut se asi musí prodávat spolu s prášky proti únavě v tubě ve tvaru autobusu. (17.08.2012)

Nemám ráda Annu Paquin. Leze mi na nervy od Piana a ejhle? Kouknu na Margaret, kde mě opět nepřekvapila ničím. Někdo to vnímá jako herecké umění, já nevím... Domnívám se, že tahle ženská nehraje. Je prostě nesympatická. Film byl dlouhý, úmorný, roztříštěný, uvřískaný... Nikdy více! Jedna hvězdička za to, že jsem to dokoukala. (31.01.2013)

Dlouho se mi nenaskytla na plátně příležitost setkat se s tak plastickou a rozporuplnou postavou jako je Lisa v Margaret. Do jejího bezstarostného života zasáhne jako blesk nehoda, na níž sama nese jistý až absurdní podíl viny. Zbytek filmu je o tom, jak bude toto břímě nést a jestli se jej nakonec dokáže zbavit či s ním žít. Její cesta k vysvobození je však komplikovaná a krajně nejednoznačná - a to i z morálního hlediska. Za její usilovnou snahou dohnat k zodpovědnosti i druhého spoluviníka se čím dál více vyjevuje především její snaha zbavit se viny vlastní. Právní boj poté není přímočarou cestou za naplněním spravedlnosti, ale spíše příležitostí k řadě hořkých situací, v nichž se vyjevuje hrdinčino nevyzrálé a nestálé nitro. Doslova emotivními náložemi jsou poté vyeskalované spory s matkou či přítelkyní oběti, v nichž Lisino podpovrchové sobectví, přirozeně vlastní jejímu věku, vyvstává v ostrých konturách. I přesto však zůstává její precizně vykreslený portrét lidský, nabízející i přes chvilkovou averzi mnoho příležitostí k empatii a pochopení. Tak jako každý člověk z masa a kostí, jenž někdy tápe a během hledání východisek není v zájmu pudu sebezáchovy imunní vůči chybám či sobectví. (30.06.2012)