Shang cheng

V podstatě úplně o ničem. Na to, že to má bezmála dvě hoďky, se tam kromě jedné dvojnásobné vraždy, jednoho požáru a jednoho výbuchu toho uděje poskromnu. Navíc zpracování těchto scén je spíše umělecké než akční, takže zase nic. Obsahově jsem se v tom popravdě docela ztrácel, pač ta kriminální zápletka je poměrně zamotaná, nehledě na to že kamera působí místy dost zmatečně, i když některé nápady nejsou zlé – třeba to prolínání současné roviny (barevné) a minulosti (černobílé) najednou ve stejném záběru, to celkem šlo. Nicméně jako celek mě to dost nudilo a hlasitě jsem si oddechl, když už konečně najely závěrečné titulky. (11.12.2010)

Od autorů volavkovské trilogie jsem tedy čekal mnohem víc. Scénář na mně působil strašně vykonstruovaně a nepravděpodobně a celý příbeh do značné míry postrádal jakékoliv napětí. Tony Leung a Takeši Kaneširo podávají "pouze" standardní výkony. Jejich postavy se svými vnitřními dramaty ke mně nijak zvlášť nepronikly. Skrz naskrz tuctový film, který do lehkého nadprůměru pozvedá solidní kamera a hudba, které dohromady vykreslují nádherně melancholickou atmosféru. (27.02.2008)

Noirové blues o odplatě, osudových láskách a městě, které je věčně zahalené do bouřkových mračen. Tvůrci Volavky se opět rozhodli neservírovat divákovi vše po lopatě a nutí k přemýšlení. Nitky se splétají dohromady, mrtvoly se kupí a láska znovu dostává na frak. Někdy je možná těch nitek přespříliš, ale Wai Keung Lau zkrátka umí zabalit své příběhy do efektního vizuálního hávu, který zahladí všechny stopy po nelogičnostech. Vzniká tak opět velká tragédie z hlediska osudu, ale pravý opak z hlediska filmového ... (06.07.2009)

Confession of Pain nelze explicitně tolik vytknout, jít pod tři by mi přišlo nefér, ale nebavilo mě to. Snímek se sune v bluesovém tempu, neobsahuje žádnou akci, ani napětí. Klíčová měla asi být psychologická rovina, ta ale díky slabému scénáři a trochu zmatené režii nefunguje. Hvězdné obsazení je nevyužito, Takeshi Kaneshiro se poctivě snáží, ale limituje ho scénář. Tony Leung (jinak můj oblíbenec) spíš jen staticky odříkává text a moc nehraje. Těžko říct proč, se stejným Andrew Lauem přitom vytvořili o šest let dříve geniální Volavku. Film není úplnou ztrátou času, ale prostě se imho nepodařil. (24.01.2022)

I přesto že scénáristé/režiséři nejsou žádná másla v samotném provedení solidního námětu trochu přešlápli. Snahu odpoutat se od jejich slavné trilogie a zaujmout diváky trochu jiným stylem vyprávění jim samozřejmě zazlívat nelze, ale nemohu se zbavit pocitu že scénáři poněkud netradiční načasování odhalování zápletky úplně nesvědčilo. Díky tomu nám sice tvůrci snadno sdělili co sdělit chtěli, ale trochu si tím sami podřízli větev napětí, která je pro tento typ filmu větví docela důležitou ne-li přímo nosnou. Atmosféra, celkový look, obsazení a podobné věci jsou však standardně na vysoké úrovni a úspěšně tak Confession of Pain táhnou pryč z průměru. Faktem však zůstává, že nejsilnější stránkou snímku jsou jeho tvůrci a jejich rukopis, který zvedá celkový poněkud rozpačitý dojem. I ten je ve srovnání s Infernal Affairs opravdu jen slabým odvarem. Ve srovnání s Infernal Affairs je slabým odvarem však každý thriller. (24.09.2011)