Soukromá válka pana Wilsona

Tak aby bylo hned na začátku jasno. Americké vlastenecké filmy s příměsí náboženství opravdu nemám rád. Naštěstí v tomto filmu hraje Philip Seymour Hoffman, který je takový realista a dává k dobru takové pohotové hlášky, že film uběhl jako voda a já se ani na chvíli nenudil. Tom Hanks to je další palec nahoru. Zkrátka dialogy pěkné, místy překvapivé a tempo tak akorát. (13.08.2008)

Osudy mazaného politika Wilsona viditelně nevybízí k suchopárné dějepisné lekci, ale spíše k odlehčené komedii, chytře míchající takřka neuvěřitelná fakta s humorem a ironickými narážkami. Pokud máte navíc k dispozici Hankse, Hoffmana a Robertsovou, jen stěží natočíte špatný film. Největší pochvaly přesto náleží Mikeu Nicholsovi, který látku pojal svižně, věcně a bez zbytečných podzápletek. Politika=divadlo - zde však v dobrém slova smyslu. 90% (12.02.2008)

Trochu nudné, trochu politické, trochu satirické, ale tak nějak byť asi jeden z lepších drama/komedie filmů, i tak upadl do zapomnění s tím, že tuto recenzi jsem měl napsat již před deseti lety a dnes si již nemůžu vzpomenout, o čem to bylo plus mínus. Je vím, že ten konec je věc, kterou USA nedozírně prohráli. (19.06.2018)

Úvod filmu - tento film je natočen podle skutečné události. Obsah filmu - starší zbohatlá nesympatická semetrika seřve americkýho kongresmana Wilsona, aby vyhnal komunisty z Afganistánu a Wilson jde a vyhání je." Miluju skutečný události. Nemohla by kongresmana Wilsona ta americká hysterická zbohatlice seřvat ještě jednou, ať vyžene Klause. Vím, že vyhnat Klause od moci je mnohem těžší než vyhnat rudou armádu z Afganistánu, ale já si myslím, že pan Wilson by to nakonec zvládnul, je to přece američan. (06.03.2008)

Ještě jednu lajnu a jdu hlasovat aneb Kterak Američané neberou politiku na lehkou váhu. Aarona Sorkina řadím zásluhou Studia 60 k nejschopnějším scénáristům dneška a je to jeho vyšperkovaná hra se slovy a jejich mocí, nikoliv Nicholsova režie, kdo zde hraje první housle. Bráno z opačného konce, nedovedu si pro tuto prudce konverzační látku představit vhodnějšího režiséra. Nichols umí každý rozhovor pojat jako povídku s nečekanou pointou (např. první setkání Wilsona a Gusta). Ví, kdy zabrat kterou tvář, aby to ve výsledku vzbudilo smích. Ten budí také pár nešikovaných náběhů na akční scény, během nichž alespoň dáte na chvíli odpočinout svým uším, v případě titulků spíše očím. Na zevrubnější představování postav skrze nějaké flashbacky a traumata z dětství nezbývá (nepočítáme-li příhodu a panu Hazardovi) prostor. Chcete-li lépe poznat nejhanebnějšího amerického národního hrdinu, přečtěte si nějaký životopis, tahle břitká satira pojímá věci v obecnějším měřítku. Všechno závisí na lidech. Na lidech, kteří vítězí jenom pro pocit vítězství. Na lidech, se kterými se snadno manipuluje, ale těžko vyjednává. Celá záležitost vypadá jednoduše, dokud nezačnete řešit jednotlivé morální aspekty. Archaismus „morální“ ovšem není na místě. Nejlépe to pochopil cynický agent CIA bručounského typu a řeckého původu Gust Avrakatos, jehož ztvárněním, vyčuhujícím nad rámec přihrávače vtipů, potvrdil Philip Seymour Hoffman svou pozici nevyzpytatelného, přesto pokaždé skvělého herce. Podobných soukromých válek jiných pánů Wilsonů, kteří umí říct „ano“, když je třeba, svět vede a povede spousta a třebaže v nich jde o celkem vážné záležitosti, potěší, jakou srandu si z nich dokáže udělat hrstka inteligentních lidí v Hollywoodu. (Black Box.) 80% (08.02.2008)