Zavraždění Johna Lennona

Nemám rád Catcher in the Rye. Je to nudná kniha o ufňukanom sráčovi. Evidentne sa v nej J.P. inšpiroval, ako písať príbeh - ako jeden veľký balast nudy v pozadí plytkých pseudointelektuálnych kecov. Jared je tu úbohý. To, že kvôli roli ztlstol aby sa podobal, je chvályhodné. No tváriť sa ako niekto s miernou retardáciou, a rozprávanie monotónnym hlasom nie je vrchol jeho hrania. (22.03.2012)

Ou, to byl zvláštně úchylný film.... A Jared byl táák slizkej!! Kdybych si nepřečetla, že tam má hrát, tak jsem ho ani nepoznala. Jinak k filmu jako takovému... krimi to moc nebylo, až na vraždu, na kterou jsme si museli počkat cca 80 minut, spíš se to celé táhlo v hrozně psychologickém duchu, pořád se řešilo zabít/nezabít, všichni víme, jak to dopadlo, takže tohle dilema se mohlo s klidem vynechat. Víceméně nudná divná podívaná, kdo neuvidí, o nic nepřijde. (18.03.2012)

Čím víc filmů na toto téma uvidím, tím víc mi bude jasná jedna věc: O TOMHLE SE SAKRA VŮBEC NIKDY NEMĚLO NIC TOČIT! Je to sice pěkné, že Jared Leto umí na povel tak hezky ztloustnout, ale proč zrovna ve jménu člověka, který vraždil, aby se stal slavným? Tím, že ho nechávají dělat rozhovory, psát knihy, pořád o něm mluví a ještě o něm točí filmy vlastně jenom plní jeho přání. Není něco špatně? Yoko Ono někde řekla, že jméno Johnova vraha by už nikdy nemělo být vysloveno, a já s tím svrchovaně souhlasím. (07.05.2011)

Pomalé tempo příběhu vnitřně rozervaného mladíka, který 8.12.1980 zavraždil v New Yorku Johna Lennona, sluší. Škoda jen, že tempo filmu trochu negraduje k osudovému atentátu. Informativní hodnota snímku je nesporná, ale stejně zaujme nejvíc famózní přeměna Jareda Leta, který pro roli Marka Davida Chapmana udělal totéž, co kdysi De Niro pro "Zuřícího býka". Aby přibral 30,5 kg na váze, jedl zmrzlinu Haagen Dazs rozpuštěnou v mikrovlnce, do které si přidával olivový olej a sojovou omáčku. (18.09.2008)

Taký tichý, na pohľad nevzrušivý, minimalistický film, ktorého intenzita rastie úmerne k vašej ochote a záujmu nazrieť do "atentátnikovej" hlavy. Ak nazriete, máločo vám bude dávať zmysel: nie sme totiž v hlave vášho inštalatéra, ktorý myslí iba na pivo a holé kozy, ale v hlave človeka s duševnou poruchou. Preto sa v nej obdiv až zbožštenie mieša s nenávisťou a opovrhnutím, preto v nej málokedy jedna myšlienka dobehne do cieľa skôr, než jej skrížia cestu tri iné, preto počujeme, že v tom glóbuse niečo nebezpečne tiká. Iba majiteľ podobnej hlavy môže mať v jednom vrecku kabáta Salingerovu knižku a v druhom revolver. Možno to bude znieť zvrátene, ale aj tak si myslím, že v momente, keď Chapman stlačil spúšť, nelomcovala ním nenávisť, ale láska. Zbožštenie je krajnou hranicou citovej škály - a tú neraz nezvládajú ani duševne zdraví jedinci - nieto ešte magor. Predpokladám, že diablik pokušiteľ na pleci mu šepkal do ucha: keď si tú milovanú osobu nemôžeš privlastniť, privlastni si aspoň jej smrť. (01.02.2008)