Dobrodružství

súhlasím s akýmkoľvek tvrdením, ktoré smeruje k záveru, že tento film je geniálny, rovnako ako som ochotný pripustiť, že by mohol byť o nejakú tú minútku kratší. neviem, ako to robil, ale tuším, že to súvisí s tempom a výpravou - mám na mysli tú "čudnú" akoby osudovú, mierne znepokojivú, veľmi silnú/sugestívnu ťaživú atmosféru. obklopený dobrými spoluscenáristami vyšperkoval pár naozaj silných scén a briskných dialógov a v neposlednom rade - nemôžem to nespomenúť, lebo mám na to slabosť - to obsadil naozaj lahodnými herečkami; páči sa mi tiež, že záver ponúka dvojakú interpretáciu (a vlastne nie len záver, ale aj tá "ústredná" udalosť, ktorá je pre tento film takou charakteristickou) závislú čisto od diváka a toho, k akému pólu sa je ochotný prikloniť: či je viac optimista a vidí za tým všetkým "nádej", alebo skôr skeptik, a pokladá rodiaci sa vzťah vopred odsúdený na zánik, lebo sa buduje na "zlých základoch" a skôr inklinuje k vysvetleniu si "mysteriózneho" stratenia ako k zániku, strate, úpadku - na čo by si našiel slušný počet podporných symbolov z celého filmu (návšteva zbytočne postaveného, opusteného "kostola", vzťah lekárnika, záverečné "hľadanie" sandra v kaštieli, kde panuje neporiadok po večierku...); napokon, a to je už len detail, mi nedá nevšimnúť si antonionihu fascináciu ženou a ženským telom; to nachádzanie, budovanie, vytváranie a udržiavanie vzťahu (so ženou) je to "dobrodružstvo" v názve; (03.04.2012)

Velmi dobrý film, který jsem zhlédl s nemalým zájmem. Jeho hlavní předností je pro mě úchvatný zjev mé velké oblíbenkyně M. Vitti - z každého záběru na ni jdu do mdlob. Přijde mi zajímavé, že mě na tomto filmu zas tak nezaujala obrazová stránka, jak bych u takové černobílé klasiky čekal, ale spíše dialogy. Příklad za všechny: Anna: "Sandro... Měsíc je příliš dlouhá doba. Zvykla jsem si být bez tebe." Sandro: "To je jen běžná sklíčenost. To tě brzy přejde." Anna: "Tentokrát jsem to pocítila ještě víc." Sandro: "Pak to tedy potrvá trochu déle, než tě to přejde." Anna: "Já si ale myslím, že bychom si o tom měli promluvit. Nebo jsi přesvědčen, že i my dva si nedokážeme vzájemně porozumět?" Sandro: "Budeme mít dost času si povídat. Až se vezmeme. Budeme na to mít celý život. "Anna: "Za takovýchto okolností by sňatek neměl žádný význam. Nepřipadá ti, že už se chováme, jako bychom byli svoji? Nežijí snad Giulia a Corrado, jako kdyby byli svoji?" Sandro: "Proč o tom musíme mluvit tady a hádat se? Věř mi, Anno, slova jsou čím dál tím méně potřebná, vytvářejí nedorozumění. Starám se o tebe, Anno, není ti to dost?" Anna: "Ne. Není mi to dost, Ráda bych byla nějaký čas sama." Sandro: "Ale kdybys jen řekla, že jeden měsíc..." Anna: "Být sama déle: dva měsíce, rok, tři roky! Vím, je to absurdní. Jsem zmatená. Myšlenka, že tě ztratím, mě dohání k šílenství... a přesto... Už to necítím tak jako dřív." Sandro: "A co včera u mě, to jsi taky nic necítila?" Anna: "Vždycky musíš všechno zlehčovat."... Plný počet hvězd nakonec nedám proto, že se mi pozdější Antonioniho filmy přece jen líbí víc. Navíc mě nebavil Gabriele Ferzetti - mám pocit, že i kdybych se na jeho tvář díval věčnost, nedokázal bych si ji zapamatovat, tak fádní rysy ten herec má. Jeho dokonale bezvýrazný zjev je natolik zaměnitelný, že kdybych ho ještě někdy viděl v jiném filmu, zaručeně ho nepoznám. Krom toho mám pocit, že jsem snad neviděl jiný film, v němž by tolikrát zaznělo slovo "proč" - ačkoli jinak italštinu bezvýhradně zbožňuji, zde už mi to jejich věčné "perché" lezlo krkem, všichni ho omílají dokola a dokola jako malé děti (ve filmu zazní celkem 70x). Nějaké to shrnutí na konec: samozřejmě to není film pro každého (člověk odkojený modermí bezduchou produkcí, který je líný u filmů přemýšlet a není schopný se na ně soustředit, musí skoro jistě prozívat tento film jako příšernou nudu, kde se vůbec nic neděje), ale zrovna u tohoto filmu mi to přijde zbytečné zdůrazňovat, protože tak nějak automaticky čekám, že si ho pustí hlavně ten, kdo už předem ví, co má čekat, a pro koho nejsou staré černobílé filmy na překážku - vydrží-li takový člověk těch skoro 2,5 hodiny dokoukat do konce, dočká se zasloužené odměny - neobyčejně působivého závěru. Dostat finální scénu z hlavy bude trvat velmi, velmi dlouho... (30.08.2015)

Mohl bych dát čtyři hvězdy a mít čisté svědomí, protože záminek dává Antonioni víc než dost. Po zamyšlení ale docházím k závěru, že za těmi záminkami nic není. Že jde jen o poloprázdný film, kde nešťastné postavy chodí po světě a jsou nešťastné. Milionté zpodobnění toho mi nic nepřináší. Uznávám hru s divákem a troufale nenaplněná očekávání. Tady ale nejenže nejsou naplněna prvotní očekávání, ale vůbec nic. A takový meta zážitek, abych hledal pointu právě v tom, to nebyl. (25.11.2012)

Ak Antonioni, tak znova vyprázdnenosť mladých, prevažne bohatých ľudí a depresia, kam sa z lode pozrieš. Ako v Blow up ma oklamal režisér východzou situáciou, ktorá naláka na vyšetrovanie, ako v Červenej pustatine ma dostal sugestívnou atmosférou a výtvarnou štylizáciou, avšak tentokrát diametrálne odlišnou. Takéto filmy treba pozerať aj po dlhšom čase znova, keď už toho človek videl viac a pochopí tým pádom viac aj z takýchto "náročnejších" diel. Napriek svojej dĺžke v kombinácii s "umeleckosťou" nie je Dobrodružstvo vôbec nudné. (26.05.2012)

Dobrá zápletka na začátku, kde tempo ještě nevadí, ale to, co se s filmem pak stane, je prostě méně zajímavé než to, co se z něj stát mohlo. Michelangelo Antonioni je v tomhle díle nesmírně rozvláčný a i když je tempo pomalé, dokáže spíše hladit, než nudit. Bohužel ani to nezabránilo, aby se snímku nepodařilo mě více zasáhnout. (30.03.2015)