Strom života

Malick tu vlastně nedělá nic jiného, než že navazuje na Lucasovy Hvězdné války, konkrétně na silnou otcovskou figuru Dartha Vadera. Strom života se sice tváří jako kdovíjak složitý film, nicméně jeho myšlenka a příběh se dá shrnout do pouhých deseti slov: syn se identifikuje s otcem a otec analogicky s Darwinem. Co se syna týče, tak se tu opakuje velká otázka, která se podařila vyřešit až psychoanalýze, a to jak se vypořádat se svým největším nepřítelem, což je pro každého syna jeho vlastní otec. S odpovědí přišla dcera Freuda, Anna: nejlepší je se s nepřítelem prostě identifikovat, zaujmout jeho pozici, přijmout řád, který představuje. Jack coby dospělý Sean Penn pracující jako úspěšný projektant ve špičkové firmě sídlící v bohatě vyvedených kancelářích to očividně dokázal. Jinými slovy každý syn chce vidět svého otce mrtvého, aby mohl převzít jeho roli a nemusel dlít v jeho stínu, a případná nesmrtelnost otce je ta nejhorší můra - je na tom postaven vztah Anakina a Luka Skywalkera z Hvězdných válek. Pitt se zase zmítá mezi Bohem a Darwinem, nicméně v konečném důsledku radí svým synům, aby byli silní a chamtiví a nenechali se nikým „vomrdat". O identifikaci s nepřítelem by nám hodně mohly říct i některé historické postavy jako Alexandr Veliký, nebo Vilém I. Dobyvatel, který se po usazení na anglický trůn díval na situaci na ostrovech zásadně z anglické perspektivy, chovaje se velkoryse v některých sporech stranil na úkor Normanů a vyjma popravení několika zrádců zásadně odmítal trest smrti, dokonce se pokoušel zvládnout anglický jazyk, což byl pro profesionálního vojáka věru nelehký úkol (alespoň to tvrdí Paul Johnson). ____ Největší paradox Stromu života spočívá v rozklíženosti mezi formou a obsahem, neboť se tu vypráví o mužských autoritách, ale ženským, konejšivým způsobem. Chlácholivé formě by napovídala i skutečnost, že Malick není případem perfekcionisty a věci spíše hledá, než plánuje, takže mu z toho pak vylejzá cosi jako „film-řeka“. (i) Mužský obsah a ženskou forma nacházíme i v Social Network, kde jsou ústředním tématem programátoři a byznysmeni, ale Fincher to podává svým známým kontinuálním způsobem, tzn. žádné ostré přechody mezi scénami, nýbrž neviditelné přecházení mezi lokacemi a událostmi posouvající film skoro až k surrealistickému pásmu. (ii) Totéž Občan Kane, obsahem ryze mužský film beroucí si na mušku kapitalistického magnáta Hearsta, nicméně forma je i díky černobílé barvě ryze ženská (homogenní a tekutá), neboť černobílost sice na rozdíl od barvy operuje s větší hloubkou a plastičností, nicméně zahlazuje změny mezi lokacemi a prostředím, například mořská pláž a sklepní prostor vypadá v černobílé barvě dosti podobně, nebo rozhodně podobnější než v barvě (zde stojí za zmínku, že Strom života očividně neprošel nijak razantním barevným coloringem a jeho barevná paleta tak připomíná spíš původní Matrix než obě barevnější pokračování, chcete-li barevně neutrální T2 než přebarvený T3). Že je Občan Kane zástupcem mužského obsahu a ženské formy je jasně i z toho, že představuje komentář k osobnosti krajní („mužské“ – imperativní, autoritářské) pravice z politické perspektivy liberální („ženské“ – ukolébavé, solidární) levice, neboť Welles byl jak známo levičák a stoupenec Roosevelta a celý svůj opus koncipoval jako obraz toho, k čemu by vedl ve svých důsledcích izolacionismus a nepostavení se fašistům v Evropě, což ukazuje na Kaneovi, který je v závěru vylíčen jako starý a vůči vnějšímu světu nepřátelský muž, osamělý a opuštěný, izolovaný v obrovském klaustrofobním paláci, který si zbudoval jako fantazijní svět, vlastní mauzoleum, v němž je uvězněn. Velká otázka pak vždycky zní, jestli je film ve výsledku spíše ženský, nebo mužský, jestli převáží forma, nebo obsah. Forma (filmové prostředky) a obsah (scénář) jsou dvě množiny, které mají průnik v hlavní postavě, z čehož plyne, že právě z jejího směřování a vývoje lze rozšifrovat, kam se film přiklání – třeba Občan Kane, který se na konci rozchází s manželkou a končí v obrovském paláci, doslova v lůně, překlápí film do té ženské polohy k formě. 1, Existují ale i opačné případy filmů, kdy obsah je ženský a forma mužská, například Sucker Punch, který pojednává o statečných ženách, ale mužskou formou, tj. žádná konejšivost, ale ostré přechody mezi levely a nemilosrdné nasekání celého filmu na příběh a akci, kdy se buďto rozšafně hovoří, anebo někdo s někým řeže. Sucker Punch tím hodně připomíná muzikály, v nichž vzniká mezi dějem a tancem zajímavé napětí, takový jakoby boj mezi realistickým dějem a efektním tancem plným fantazie. Tanec funguje jako přerušení ve vyprávění a fantaskní odbočka, která se divákovi zničehonic postaví do cesty a zase zmizí. 2, Ženský obsah a mužskou formu nabízí i Cameronovi Vetřelci. Scény jsou jasně nasekaný, bez nějakých prolínaček nebo audiovizuálních můstků, jednou jsme na nákladní lodi, podruhé ve stokách, potřetí v jídelně, všechno je stylisticky jasně rozlišitelné, ale těžiště děje se točí kolem mateřských instinktů Ripleyové a vetřelčí královny a zjevný je i určitý feministický výsměch nad mužskými žoldáky, který musí zachraňovat ženská. Možná jestli někdy vyhraje kontroverzní politička Sarah Palinová prezidentské volby, dočkáme se opakování 80kových reaganovských akčních filmů, akorát se ženami v hlavních rolích. (03.10.2011) (méně) (více)