Obsahy(1)
Televizní adaptace divadelní aktovky Václava Havla... Bedřich přichází na návštěvu do bytu ke svým přátelům, manželskému páru Věře a Michalovi. Právě totiž dokončili zařizování nového bytu, který je plný starožitností a exkluzivních kousků, jak sami neopomenou zdůraznit. Bedřich je prvním hostem, takže je to vlastně taková vernisáž. Manželé se předhánějí ve vzájemném chválení, zdůrazňování vlastních kvalit a jejich sebechvála se nezastaví ani před intimními sférami manželského soužití. A to vše prokládají nabídkami nezištné pomoci Bedřichovi a jeho ženě, jsou přece jejich nejlepší přátelé. Vnucují mu svůj vzorový model soužití a kritika způsobu Bedřichova života se stává stále neomalenější. Když však chce host odejít, jejich dokonalé štěstí se hroutí... Vernisáž je sžíravá, ironická hra o prázdném, frázemi naplněném životě, který má pro aktéry smysl pouze tehdy, když je obdivován okolím... Divadelní jednoaktovka Václava Havla měla zahraniční premiéru 9. 10. 1976 ve vídeňském Burgtheateru, domácí premiéra se konala až po listopadu 1989. (Česká televize)
(více)Recenze (22)
Zjevná dobová snaha bleskově natočit nějakou hru od Václava Havla. A tak se do toho Ivan Rajmon a televizní štáb pustili naplno. Daniela Kolářová s neváhala ani obnažit, neb co by pro kvalitu televizní inscenace neudělala. Jiří Ornest je návštěvník, jde se podívat jak si žijí lidé za socialismu, a všichni tři herci plácají, aby ukázali, co Havel jako absurdní dramatik vlastně sepisoval v době, kdy nemohl psát. Repríz se tato komedia a drama nedočkala, takže i když je to už dvacet let a bylo to šité horkou jehlou, tak ani kdyby to někdo dneska znovu nastudoval, tak by to moc diváků nenadchlo. ()
Madona mia a kinžál do hyždí... Kolářová tuhle trošku pokryteckou Havlovu jednoaktovku svým stupidním přehráváním a deklamováním vyloženě kazí, Töpfer snaživě přicmrndává - a z ryzí >havlovštiny< se jejich přičiněním a Rajmontovou režií stává jen takové rozverně televizácké divadýlko... Ornest už to svým přirozeným herectvím vsedě (;-) přirozeně nespraví... °-/ . . . Hotové kvartýrium. Tak švajc nešvajc, hlavně, že to všichni mysleli tak porevolučně >dobře< , že... - - - P.S. Jojo, pamatuju si, jak už tenkrát jsem se nad tímhle >rajmontěním< ušklíbl. A zlatá první porevoluční adaptace "Vernisáže" brněnského divadla VáHa, uvedená hnedle v lednu 1990 v legendárním Vysokoškoláku - syrová scéna, jen stůl a sesle překryté bílými přehozy, kytka na stole - a text! Neprzněný snahou o tlačení na pilu a za každou cenu být havlovštější než autor sám. - - - P.P.S. Docela bych chtěl vidět ty "udělaný kvartýry s ksichtem" dnešní snobské a na eráru napapané čudlárny, Havlovic nevyjímaje. Nebo rači ne. Nechme toho... - - - - - (Poprvé viděno tenkrát v dobách >havlovských< , hodnocení 23.12.2011 při repete na >vykvartýrovaném prostoru< 40., komentář zde jako sedmý - 23.12.2011) ()
Jeden pracovník pivovaru kouřící jednu cigaretu za druhou (tak nápadně podobný Havlovi), jedna dokonalá manželka a jeden dokonalý manžel, který se právě vrátil ze Švajcu. Jeden syn s úžasně roztomilými dotazy o žábě, jedna šavle pro případ předčasného odchodu a milion neskutečně dobře míněných rad. Taky by se měla začít česat....Ona se češe...Ale... Proč ji nepošleš na kurz vaření? Jsi náš nejlepší přítel. Víš, jak dobře to s tebou myslíme. Kvůli komu jsme ten byt zařizovali? Víš, ono ti to tak v břiše začne růst....A pak to má tak báječné dotazy... Jedna z dokonalých Havlových her, tak geniálně absurdních, že nevíte, jestli se smát, nebo brečet... ()
Musím se smát, jak se k Havlovi vyjadřují zejména ti, kteří o jeho dramatické tvorbě nejspíš neví vůbec nic. Viz třeba gudualin. Havel se stal světově uznávaným dramatikem už v 60. letech, tudíž je naprosto hloupé tvrdit, že měl vždy status zakázaného autora, kterého Západ hrál jen proto, že byl zakázaný. V 60. letech jsme do světa posílali mraky filmů a div.her , mnozí chtěli uspět a neuspěli, Havel uspěl jak u nás, tak v zahraničí v konkurenci volného trhu a byl jedním z mála. Připomínám, že z dramatiků se to povedlo jen pár dalším lidem (např. Kohout). Vernisáž je hra dobová, dnes už nám má co říci jen ve vztahu k době, ale je to perfektní analýza prorežimních pozérů, kteří chtěli být vlastně zadobře i s disidenty- hráli to na obě strany. Je škoda, že herci tak přehrávají, Havel přece vždy tvrdil, že ačkoliv jeho hry vybízejí k laciné karikatuře, on si přeje, aby je herci hráli co nejcivilněji. Škoda, ale žádná tragédie to není, např. to kýčovité aranžmá jejich baráku je vymyšleno perfektně. ()
Havla nemám rád, to vám potvrdí kdokoli kdo mě trochu zná. Fakt ne. Nicméně zároveň dodávám, že jako osobu nemám rád plno lidí (a daleko víc než PPP, čili prvního polistopadového prezidenta) a přesto dokážu jejich tvorbu ocenit, když za něco stojí. Takže tento odpad není zaujatost, ale je to prostě nudná neobjevná tuctová kravina. To, co se tu snaží autor o lidech velmi neobratně a neuměle říct, řeklo mnoho jiných mnohem lépe a působivěji. Töpfera, který tu vystupuje, mimochodem taky nemám rád, ale cením si, že byl ochoten přiznat, že ho to nebavilo hrát. ()
Reklama