Dvojí hra

Spájí se zde svět profesionálních agentů s prostředím bezskrupulózních korporací, v nichž představuje důvěra největší vzácnost. Dokonce tentokrát nechává autor hrdiny napospas krutému okolí: na rozdíl od Claytona nemají útočiště v osobním životě ani si nemohou dovolit luxus důvěry jako ztrátou paměti očištěný Bourne. Na tomto půdorysu je rozehráno vyprávění o dvou bývalých tajných agentech, kteří namísto bezpečnosti států chrání (nebo naopak ohrožují) firemní tajemství potravinářských a farmaceuticko-kosmetických koncernů. A jak napovídá název, ani ve Dvojí hře se nehraje podle pravidel. Stejně jako Bourne proto musí být postavy několik kroků před konkurencí. A současně s nimi divák po vzoru Claytona postupně odhaluje úrovně centrálního konfliktu, spletitost vztahů i vzájemně kolidujících motivací. (08.06.2020)

Scénář: Tony Gilroy .. Oldscool korporátní thriller s pevným tvůrčím záměrem, lehce mdlými herci a jen občasným záchvěvem vtipu. Očekával jsem, že se nám Gilroy odváže a odlehčí mnohem víc, ale přes onu vyzrálost je stále dosti chladný. ___ Budu věřit, že si to Tony Gilroy vymyslel a zpracoval do detailu přesně, protože jsem se občas v neustálých předtím/předtím/předtím scénách občas lehce ztrácel. A to zejména z důvodu vláčného tempa vyprávění, které působilo hodně únavně. Být tak děj svižnější, rozhodně bych to uvítal, protože více než dvě hodiny jsou na - v jádru tuctový - námět až moc a stravují se trpčeji. Poslední doušek je však špičkový. (13.05.2009)

Pořád se nemůžu rozhodnout, zda Gilroy udělal krok vzad, anebo vedle. Scénář je fajn, splétání konspiračních nitek baví a vrstvený konec jakbysmet, ale proč to muselo být tak roztahané? Hranice mezi pomalým tempem a rozvleklým je příliš tenká, což si uvědomíte při vzpomínce na úžasného Michaela Claytona, oproti kterému citelněji absentuje také symbolika a větší razantnost. Jistě, chápu, že to chce brnkat na odlehčené struny (parádní úvodní titulky), ale mezi Julií a Clivem je totální vakuum, které vynahrazuje (byť časově zoufale pomálu) famózní, lehce cholerická dvojka Wilkinson a Giamatti. A to Howardovo vykrádání Powellovy hudby k ‚bourneovkám‘ taky moc nebaví. Přesto všechno je však i nadále značka ‚Gilroy‘ v mých očích dostatečně silný trademark. (13.05.2009)

Potěšení ze sledování filmu tu neplyne pouze z rafinovaně vykonstruovaného scénáře plného podfuků na divákovi, ale minimálně stejnou měrou z jedinečnosti dialogů a replik, které Gilroy svým postavám vkládá do úst. Po fantastickém Michaelu Claytonovi tenhle režisér/scénárista opět prokazuje výjimečný cit pro jazyk a rozhovory skládá z výsostně originálních a přesto uvěřitelných vět. Nutno vidět v původním znění, především pokud se v podobných lingvistických hrátkách taky vyžíváte. (02.03.2010)

James Bond s ručením omezeným. Chytrá scenáristická hříčka o tom, že nakonec všichni přechytračí všechny. Film divákovi lže čtyřiadvacetkrát za sekundu, což by v konečném důsledku ani nevadilo, ba je to většinou docela slušná zábava, ale v momentech, kdy vypráví o emocích a citech svých hrdinů, je nepřesvědčivý a značně plytký. Ostatně uvěřte milostné vyznání lháři, který už vás několikrát podvedl s jinou. Tony Gilroy tak nakonec přechytračil sám sebe, což je o to větší škoda, protože kreace Paula Giamattiho a Toma Wilkinsona by si zasloužily o mnoho zajímavější film. (01.07.2009)