Tokio!

Tři prostinké, téměř bezdějové imprese, vzdáleně příbuzné raným Jarmuschům nebo Wendersům. Tokia jako města tam mnoho necítím, zato hodně mladistvé energie, díky níž je to pokoukání veskrze příjemné. Momentálně ale nejsem na podobné subtility tak úplně naladěn; v existenčně klidnějších a citově vypjatějších životních obdobích bych možná hodnotil výš. (29.01.2013)

První povídka o problémech s bydledím a jeho nestandartní, ale poetické řešení, byla nejlepší. Druhá povídka byla o něco podivnější, měla jisté zvrácené kouzlo, ale obávám se, že jsem ji moc nepochopila a ani jsem se o tom moc nesnažila. Třetí a poslední povídka mi dojem z Tokia! napravila, dívka s tlačítky a samotář a zemětřesení bylo kouzelné. Takže slabší ****. (11.07.2012)

První povídka může v úvodu působit tuctově ... leč vyústění její zápletky je velice pozoruhodné, velice překvapivé ... a velice osobní. Ta druhá je od samého začátku těžce psychedelická ... a nejspíš o nás vypovídá víc, nežli jsme ochotni veřejně připustit (přičemž její dovětek je mimořádně zdařilý). A třetí ... třetí vám možná napoví, proč se v Tokiu čas od času vyskytuje zemětřesení. Každopádně všechny tři spojuje nevázaná hravost, cílená vyzývavost a netradiční pojetí ... nakonec - proč by právě Tokio nemohlo být metropolí, kde nic není nemožné ?!? (21.07.2014)

Michel Gondry - Vnitřní design - Povídka nejhravější, nejtokijštější a mně nejbližší. V příhodách mladého páru se krásně ukazují reálné problémy s bydlením, které tokijská "našlapanost" posouvá skorem do čiré absurdity. Skoro bych se vsadil, že sem patří i pohádka o strašidlech žijících v mezerách mezi domy, již své drahé vypráví hlavní hrdina. Vždyť kolikrát již proběhly médii reportáže o lidech, kteří v oněch mezerách zbudovali své, dosti úzké, ale vcelku útulné příbytky. Další téma, touha zajistit a "zdůstojnit" svou existenci již samozřejmě není tak "tokijská" jako spíše univerzální. Nabývá typicky Gondryovských podob, a to včetně řešení. Hravost a nevážnost, která nebanalizuje a nepřeslazuje. ****. Leos Carax - Merde. Fakt, že tuto povídku hodnotím nejhůře, je spíše odrazem její ne zcela snadné uchopitelnosti. V drobných jednotlivostech se až tak složitá nejeví, zařadit však všechny tyto jednotlivosti do nějakého celku není úplně sranda. I přes neúplné porozumění však z ní ke mně dokázalo několik momentů silně promluvit. SPOILER - Kdysi úsměvné, s granáty najednou nečekaně děsivé řádění Merdeho (mimochodem připomíná nápadně irského skřítka leprikóna (leprechauna)). Soudní přelíčení, které spíše než dokázat vinu usiluje o ponížení obžalovaného a dokázání, že je čirým zlem. Reakce davu, který bez ohledu na to, že nic neví (nebo možná právě proto), bez problémů umí zaujmout stanovisko. Obě stanoviska. Bez jakékoliv hlubší reflexe a pohnutky. KONEC SPOILERU. Celý film by snad mohl opravdu pojednávat (jak mě lehce postrčil Ajantis) o srovnání/nesrovnání japonců s vinou za Nankingský masakr a minulostí obecně. Merde by pak představoval nežádané zrcadlo nastavené celému Japonsku, od kterého je nutné odvrátit svou tvář. Přesto se mi takový výklad úplně nelíbí. Proč, to jen naznačím. Merdeho vina není kolektivní a není souzen jeho národ. Merde skutečně vraždí nevinné. Silné ***. Jun-ho Bong - TŘESOUCÍ SE TOKIO - Hikikomori jako tvor, který se děsí všeho, co nemá přímo pod kontrolou, všeho, co nejde dát na své pevné místo. Zvláště s lidmi je potíž, ti se teprve špatně ovládají a zařazují. SPOILER - Dívka s dobře popsanými tlačítky jako by byla pro něj přímo stvořena... KONEC SPOILERU. Slabé **** pro poslední povídku i celý film. (17.03.2009)

Určitě jeden z nejlepších povídkových filmů, které znám. První příběh ("Židle") je sice natočený podle americké comicsové předlohy, ale svou formou i obsahem je japonský - touha zmizet ze společnosti a stát se jen pasivním pozorovatelem, je mezi mladými Japonci asi hodně častá. Dokazuje to i třeba fascinující fenomén hikikomori, kterému je věnována třetí a závěrečná povídka. A povídka druhá ("Hovno") je kulervoucí - je bizarní a šílená hodně i na Japonce... no, možná to je tím, že je spíš francouzská :) Xichty pana Merdeho i jeho obhájce a jejich zvláštní autistický jazyk už nevyženu z hlavy do konce života, i kdybych chtěl. A já ani nechci - je to úžasné. Ještě jedna perlička - vzpomínám si, že když jsem kdysi četl anotaci k tomuhle filmu v programu pražského kina Aero, splynuly mi dvě věty do jedné, a já měl za to, že se dívka z první povídky začne měnit v ... hovno. (17.03.2014)