Bílá stuha

Podľa niektorých hra na umenie, no podľa mňa sa Haneke hrať nemusí. On to jednoducho vie. I dlhšie statické zábery mali opodstatnenie a čo je najdôležitejšie, nie sú zas až tak dlhé, aby začínali nudiť. Charaktery postáv sú výborne rozobraté a také doktorove "vyznanie lásky" manželke iste mnohým dvihlo tlak. Ženám určite. Postáv vystupuje vo filme dosť, ale v deji som sa nestrácal. Čiernobiela farba i pomalé tempo filmu sedí a postava rozprávača i učiteľa v jednej osobe neuberá čas iným postavám, pretože Haneke nezanedbal žiadnu a každej nadelil rovnakú dôležitosť. Presne to potom spôsobuje váhanie diváka i zlosť nespokojných užívateľov, ktorých vytáča, že Haneke nechal záver otvorený a necháva diváka hádať. Mne to nevadilo a ak môžem hádať, tak si myslím, že pravdu mal učiteľ. Možno sa mýlim, ale ak sa niekomu niečo sníva, tak aj preto, že "o tom" niečo vie... 80% (17.01.2012)

Začínám už pomalu pochybovat, že se mi podaří zhlédnout Hanekeho film, který pochopím a rád mu přidělím plný počet *, ale tenhle režisér mě nějakým záhadným způsobem svým režisérským přístupem velmi láká a asi budu jeho počiny sledovat dál. Bílou stuhu jsem si nechal v hlavě řádně odležet, ale nepomohlo mi to, pořád vlastně nevím, o čem tenhle film přesně byl a jaká je jeho pointa. Vyprávění mělo takovou zvláštní tísnivou a lehce napínavou atmosféru, fakt, že bylo natočeno černobíle, tomu jenom pomohl. Jenže konečné (ne) zjištění pravdy považuju za hodně neuspokojivé, ale hlavně, a to mě mrzí nejvíc, emočně se mě ani trochu nedotklo. Nevím, jestli to bylo postavami, ze kterých mi ani jedna nepřirostla k srdci, nebo tím, že režisér tento příběh pojal příliš chladně a perfektcionisticky, v každém případě mě Bílá stuha dost minula, což považuju i vzhledem k vyššímu očekávání z mé strany za celkem velké zklamání. (05.07.2011)

Komu v 21. storočí ide na nervy digitálna kamera, švenkujúca zbesilo zboka na bok, kto nemá rád šialene rýchle strihy, koho ruší hudba pri vnímaní filmu - tak ten si príde na svoje ... Pomalá čierno-biela kamera s dlhými statickými zábermi, perfektné nasvietenie objektov záberu a najmä : neskutočne presvedčivé herecké výkony detských predstaviteľov. Psychologický rozbor obyvateľov malej dedinky na severe Nemecka v rokoch 1916-1917. Možno niekomu bude potrebné zhliadnuť tento film dvakrát, niekto tento film ofrfle ako nič nehovoriaci, pomalý a nudný. Ja so to nemyslím. Bola to filmová báseň. (19.03.2012)

Pravděpodobně paradoxně jsem se předposlední den festivalu dostal do stádia, kdy ne že by mě filmy nezaujaly a já vůči nim byl apatický, ale naopak se mi velmi líbilo vše, co jsem ten den viděl. Včetně a především Bílé stuhy. I když děj spíš pomalu pluje časem, aby se tu a tam zastavil a podrobněji rozebral nějakou událost, příhodu, a přesto že se mi postavy docela pletly (asi kvůli černobílému zpracování), jsem ty dvě a půl hodiny vydržel v pohodě. Dá se spekulovat o nutnosti/smyslu voice-overu, o tom, co by šlo zkrátit/vystříhat (linie hraběnky, její odjezd/příjezd a vůbec opakování a vracení se k událostem), ale celkový dojem hodně dobrý. 90 % (12.07.2009)

Otcové se snaží vtlouci do svých dětí ctnosti, matky mlčky přihlížejí, mezi partnery panuje navenek respekt, v soukromí to kypí pohrdáním, po ulicích chodí vzpříměně upjatě děti, které zdvořile leč chladně odpovídají dospělým. Spory se neřeší otevřeně, ale dobře promyšlenou pomstou, vina se stíhá i na dětech a dětech dětí. Nečekejte vroucí slova ani vřelé objetí, city se projevují velice skromně, skoro neznatelně. Film, ze kterého mrazí, ale který ledacos vysvětluje.                                     NABÍZÍ SE SROVNÁNÍ SE DVĚMI FILMY:                                                                                                                               Prvním je Fanny a Alexandr od Ingmana Bergmana. Je tu podobná chladná askeze v domě duchovního, ale ovzduší široké rodiny je příjemné, vládne tu radostná uvolněná atmosféra, hýří to barvami. Postava přísného duchovního je v řadě prvků podobná otci rodiny, který je také přesvědčen, že páchá dobro, ale na své děti se ani jednou neusměje.                              Druhý snímek, který řeší viny otců předávané na syny pochází z Čech. Je třeba zabít Sekala Zde je uzavřená komunita malé vesnice, kde si všchni vidí do talíře, krom každodenní dřiny zbývá chvíle jen na skleničku. O panchartech se ví a opovrhuje se jimi i jeich matkami, zatímco otcové se těší vážnosti. Všichni chodí do kostela, což jim nebrání v nenávisti jednoho k druhému. Rozdílnost v náboženství se řeší vyobcováním, ten kdo škodí se likviduje nájemnou vraždou. Sama likvidace ovšem v důsledku nic nepřinese, protože systém pohrdání zplodil dalšího dědice. Všechny tři filmy mají něco společného. Ukazují, že násilí plodí násilí a není snadné se z takto vygenerovaného společenství vymanit. Odpověď, kdo spáchal všechny nepravosti v obci je pouze jedna - zloba v lidských srdcích.                                                                                  Zajímavé komentáře: charlosina (02.11.2014)