Režie:
František FilipScénář:
Eduard VernerKamera:
Vladimír OpletalHrají:
Luděk Munzar, Petr Haničinec, Ilja Racek, Jan Vágner, Rudolf Hrušínský, Josef Somr, Iva Janžurová, Josef Vinklář, Čestmír Řanda st., Jiří Holý, Jana Šulcová, Vladimír Krška, Lída Plachá, Libuše Štědrá (více)Obsahy(2)
S panem Kufaltem se na začátku setkáváme jako s vězněm. Koho by napadlo, že se do pruhované kazajky dostal pro přehnanou poctivost! Býval účetním, a když ohlásil, že v pokladně chybějí peníze, zapomněl, že klíče má kromě něho také šéf. A pan Kufalt je navždy společensky i psychicky poznamenaný. Začít po propuštění zase normálně žít, je pro něho o to těžší, že v Německu 20. let je hospodářský i společenský rozvrat. Od porážky v první světové válce uplynulo teprve pár let a vládne jediný zákon: právo silnějšího. (Česká televize)
(více)Recenze (76)
Velmi zdařilá studie psychopatie, zde pravděpodobně získané vlivem velmi traumatizujícího zážitku. Psychopat jde za svým cílem tzv. přes mrtvoly, včetně těch, kteří ho milují. Je k tomu vybaven např. bohatými a geniálně zvládanými "podvodnými divadelními výstupy" = pravdou je přesný opak toho, co vám v danou chvíli předvádí/hraje/říká. Pokud se mu ale do cesty připletou lidé, kteří do jeho plánů nezapadnou, může se "domeček z karet" dříve či později rychle sesypat. I smířlivý návrat pana Kufalta do vězení je typickým symptomem psychopatie = psychopat se totiž dokáže velmi rychle a bez problémů přizpůsobit jakémukoli prostředí a využít/zneužít jej ve svůj prospěch/v příjemnější pobyt(např.právě ve vězení). ()
Skvělá předloha, skvělé herecké výkony. rád si tenhle příběh znovu přehrávám. A vám radím totéž. Mravní poselství je zde pro lid, co chce být pořádný, tak silné, že se divák má stále co učit jak si učinit život krásnější. A je jedno, jestli se člověk právě nachází na ministerstvu práce, nebo si odpykává trest za nějakou slabost, či jede na kole malebnou přírodou. ()
Úsporným jazykem televizní inscenace převyprávěné ironické drama lidského věznění. Falladův Kufalt (skvěle zahraný Luďkem Munzarem) coby symbol strachu z neopatrnosti se vzbouří proti bezpráví, jehož se stal obětí, paradoxně tím, že s ním asimiluje, a urychlí tak svůj návrat do poroby. Ničím jiným není ta jeho svoboda, jejíž stezky nezadržitelně vedou opět do nehybna mříží. Tam či onde zůstává vězněm, jímž se narodil a vězeňským lůžkem bude i zem, na níž naposledy složí své údy. Kufalt s maskou přesvědčeného vítěze od prvního svého kroku na zdánlivé svobodě (zachycené jako labyrint sociálních, psychologických a tělesných závislostí) opět jen a jen prohrává. Každý pohyb v neviditelných poutech znamená jen a jen další jejich utažení, každý krok od vězeňské budovy jej přivádí do jejích hlubších a hlubších kobek. ()
Absolutně vynikající koncert Luďka Munzara a Rudolfa Hrušínského. Tím nijak nesnižuji výkony Ilji Racka a Petra Haničince, František Filip prostě opět dokázal, že dokáže natočit nejen milé a psychologické kousky, ale i drama, při jehož sledování člověku mnohdy přeběhne mráz po zádech, aniž by sledoval cokoli s hororovým prvkem. ()
Vkládal jsem do pana Kufalta velké naděje, ale stejně jako pana továrníka Zahneho, i mne hluboce zklamal. Od první chvíle, co byl uveden do Domova míru, vypadal, že to dotáhne na velkolepý společenský typ, jenže postupně se změnil v amatérského hochštaplera a sňatkového podvodníka, který vinou série několika náhodilých chybných rozhodnutí (většinou jiných osob) prostě jen dostojí původnímu fatalistickému názvu předlohy. Tudíž se smiřuju s tím, že to nakonec vlastně bylo jen o společenských poměrech. Ubohý pan Kufalt! Sehráno to bylo pěkně, vedle Munzara a Hrušínského zvláště Řanda, Haničinec, Racek, Janžurová. Neříkám, že si to nějakou hvězdu navíc nezaslouží, ale já budu spíš šetřit. ()
Reklama