Poslední templář

"Tess Chaykinová se ztratila !!" - "Asi si někde kupuje boty.." ;) Když se mi podařilo prokousat všemi těmi komentáři, ne zrovna šokován jsem znovu dospěl ke dvěma zásadním zjištěním, totiž že my Češi stále více čteme, jakkoliv se to někomu může zdát nepravděpodobné, což dokládají i čísla tuzemských knihkupců, bohužel však stále větší škváry, a to rozhodně nemluvím jen o Khouryho Posledním templáři, a pak také že na čéesefdéčku se to dnes jen hemží odborníky na historii všeho druhu, přičemž i tento fakt má své ale, a to už jednoznačně v té ironii, s níž jsem tu větičku vyslovil.. Aniž bych se chtěl někoho dotknout, rád bych uvedl na pravou míru, jak to tedy bylo s tím rokem 1291, který v tomto příběhu, a to jak v literární, tak i ve filmové podobě, hraje docela zásadní úlohu, když s ní tvůrci operují jako s datem, kdy byl dobyt Jeruzalém, což bylo naopak v komentářích s významným posměchem několikrát popřeno, ačkoliv samotná nejen politická situace zde se rozhodně nedala nazvat jednoduchou.. Nejednalo se totiž o město Jeruzalém, které de facto padlo o dost dříve, ale o poslední zbytky tzv. Jeruzalémského království, a tak tedy k oné rozhodující bitvě došlo u Akkonu, který po mohutné ofenzivě mamlúckého sultána al-Ašraf Kálila nakonec také padl, když byl zabit právě v tomto příběhu zmiňovaný templářský velmistr Vilém z Beaujeu, nicméně poslední opevněnou křesťanskou výspu Jeruzaléma bránili i johanité, Angličané či francouzští rytíři z jeruzalémské královské gardy.. Je tedy zcela zřejmé, že si Khoury ona historická fakta samozřejmě velmi obratně pozohýbal a poupravil pro svoji potřebu, což však, myslím, běžný divák či čtenář nemá příliš šanci odhalit, navíc právě od tohoto poněkud nevděčného literárního žánru tzv. spekulativní historie, který přímo účelově nabízí alternativní výklad dějinných událostí, ani nic jiného očekávat nelze.. Proto se mi zdají tyto uživatelské rádoby zainteresované výkřiky do tmy poněkud zcestnými, byť já sám rozhodně tomuto žánru nikterak neholduji, či se mu spíš vyhýbám jako čert kříži.. Z tohoto hlediska ani dost dobře nechápu, jaký bestseller se nakonec z Posledního tempáře stal, ačkoliv vlastně pouze šel ve stopách Šifry mistra Leonarda Dana Browna, nicméně po podobné literatuře byl docela mezi čtenáři hlad, a tak si Khoury i Brown nakonec urvali kousek své vlastní pisálkovské slávy, což dost těžko chápu přes veškerou čtivost a akčnost jejich románů na úkor všeho ostatního.. Navíc světoběžník Raymond Khoury s většinou svých dalších knih u čtenářů propadl, a na rozdíl od Browna shořel jako papír, což jen zlehka potvrzuje mou teorii, že ani vlastní literární předobraz tohoto snímku za moc nestál, a to navzdory názorům většiny, kteří si toto čtyřsetstránkové "veledílo" nemohou vynachválit.. Četl jsem a to nadšení prostě nesdílím !! I z tohoto hlediska tedy musím přiznat, že mě diametrálně odlišné uchopení tématu rozhodně nemrzí, byť tedy Suzette Couture se svým scénářem činí z Posledního templáře něco, co Khouryho novelu připomíná opravdu jen vzdáleně, není se však čemu divit, když se režisér Paolo Barzman samozřejmě inspiroval ve svém televizním seriálu Lovci pokladů, a rozhodl se takto stylizovat i tento snímek, když z archeoložky Tess Chaykinové činí Indiana Jonese na podpatcích, zaměřuje se především na akci, většinu konspiračních motivů zcela vypouští a druhou, tedy tu historickou, linii, ačkoliv právě to prolínání dvou časových rovin lze považovat ze největší devizu knihy, příběhu kastruje do pouhých několika umě ofiltrovaných flashbacků, které však v rámci snímku paradoxně vyznívají jako nejzdařilejší pasáže, ačkoliv se nesou na rozdíl od té linie současné čistě v dramatickém duchu bez jakýchkoliv vtípků, které zase naopak většinu filmu jinak činí poměrně snesitelnou, když naznačuje, že se The Last Templar nechce brát až tak vážně.. Herecky se také nejedná o nějak tragický průser, když především krásná Mira Sorvino v hlavní roli zachraňuje, co se dá, a Victor Garber jako hlavní padouch Monsignor De Angelis věrný svému standardu také nezklame, navíc když vydržíte až do finále, dojde i na toho očekávaného Omara Sharifa s jeho cameem.. Nakonec slušná kamera Thomase Burstyna i tradičně zdařilý soundtrack Normanda Corbeile téhle na skřipec natažené televizní minisérii nesmírně sluší, a tak jednoho prostě mrzí, že je to celé tak hloupoučké nebo naopak málo šílené.. (11.06.2014) (méně) (více)