Velká žranice

Ve stínu velké žranice byly Lukulské hody pouhou nádražní kantýnou osmé cenové skupiny těsně před zavíračkou. Co zprvu začínalo v podstatě jako komedie, změnilo se po něuvěřitelně bizarních eskapádách a zvrhlostech, v tragicky neodvratnou smrt užrání se k smrti. Od druhé poloviny filmu už jde v podstatě jen o hořkost a programovou sebedestrukci, až mi z toho přestalo být dobře. Co však je třeba ocenit, je koncentrace takových hereckých veličin jako Noiret, Tognazzi, Mastroiani a Piccoli a jejich přesvědčivé herecké výkony. (17.10.2010)

Podľa mňa by si mal tento film človek pozrieť po štyridsiatke. A potom o ňom podebatovať v útulnom podniku, ktorý dôverne pozná (ale lezie mu už tak trochu na nervy) v spoločnosti starých známych (ale rokmi jednotvárnych a opakujúcich sa) pri poháriku dobrého suchého vínka (zase tá kyslá gebuzina) a nejakej dobrej papanice (zo všetkého mi je zle). No a potom sa vrátiť domov k manželke, prípadne milenke a s humorom o tom pokecať (a vzápätí sa z ničotnosti pogrcať). A pod rúškom noci vyrabovať chladničku. Ale niééé ako v tom hnusnom filme. Len tak jemne, decentne. Graciózne. (15.05.2013)

Pokrivené zrkadlo modernej konzumnej spoločnosti? Provokácia v podobe akejsi oslavy kultu hnusu? Apokalyptická vízia nenásytnosti ľudstva? Myslím, že konečná odpoveď spája všetky tieto atribúty, pointovo teda ide o obsažné dielo s veľkým myšlienkovým presahom. Chce to však časový odstup, pretože prvotný dojem je neskutočne odporný. Pokiaľ mal Ferreri v úmysle veľkou mierou diváka aj šokovať, tak sa mu to podarilo teda geniálne. Z tohto pohľadu sú Ferreriho "pracovné nástroje" v mnohých smeroch podobné s tými, ktoré použil napr. P. P. Pasolini. Ide o film, ktorý trhol rekord v prdení, vracaní a ... ľahké domyslieť čo ešte. Vo filme sa navyše vyskytujú aj rôzne sexuálne zvrátenosti, niektoré hraničiace až s nechutnou perverzitou, čo však celkom paradoxne, súzni s postupným tragickým rozkladom ústrednej štvorice. Niekomu môže film privodiť aj potravinovú dilemu. Pokiaľ je divák najedený tak slabším jedincom môže prísť zle, pokiaľ je divák hladný, takže zase môže stratiť na celý deň chuť do jedla. Asi sa naozaj radšej treba držať osvedčeného porekadla: všetkého treba s mierou... 75/100 (26.10.2015)

V životě většiny intelektuálů nastane chvíle, kdy začnou rozjímat o stavu světa, a to je velmi riziková záležitost. V drtivé většině případů totiž dochází k závěru, že svět kolem je zkažený, plný nespravedlnosti, strádání a vykořisťování, a pokud se s ním něco rázně neudělá, neodvratně spěje k bolestnému zániku. Pokud má svět štěstí, zůstane u proklamací a varování, vznikne kupříkladu eko-aktivistická esej nebo filmová agitka nemilosrdně tepající zlořády světa. Většina intelektuálů naštěstí patří mezi plané teoretiky, ale tu a tam má svět smůlu a intelektuál přejde od slov k činům. Marco Ferreri naštěstí není Lenin a zůstává u velmi povrchní kritiky konzumu. Jsou témata, která je populární tepat v mladém věku, některá se lépe kritizují ve věku kmetském (např. sexuální nevázanost). Na odporu proti konzumní společnosti se ale vzácně shodnou všichni - mladí, staří, malí i velcí. Vždycky mě dojímá, jak mnou intelektuál opovrhuje za mé auto, byt a čtyři jídla denně a dává mi za příklad nomáda kdesi v Sahelu, který jí s bídou jednou denně a je prý šťastnější než já. Tak nevím, jestli by ten nomád s chutí nekonzumoval, až by brečel, kdyby měl co. Je s podivem, že kdykoliv měla chudá společnost možnost ekonomického vzestupu, s radostí se vzdávala štěstí a místo toho si pořizovala ledničky, auta nebo motorky a s nadšením napodobovala životní styl té nešťastné západní civilizace. Těm vznešeným kritikům konzumu ledascos uniká - konzumní společnost je z povahy věci méně radikální, bojechtivá i nemocná. Ostatně komunismus nezničily zbraně a intriky západních imperialistů, ale dlouhodobá konzumace nekonzumovatelných výrobků, když za plotem sousedi konzumovali o sto šest. Marco Ferreri se pokusil natočit satiru na konzumní společnost prostřednictvím čtyř přátel, kteří se rozhodnou ujít k smrti. Co je k tomu motivuje, mi režisér nesdělil, asi už nezvládali to zhnusení nad tím, jak si ten svět kolem tak hnusně konzumuje. Režisér oslovil čtyři velké herecké osobnosti své éry. Filmové hvězdy sice málokdy žijí příkladně skromným a ekologicky nezávadným životním stylem, zlé jazyky dokonce tvrdí, že mnohem víc se jich na natáčení dopravuje letecky než na kole či pěšky, příležitost zahrát si v protikonzumním a protiburžoazním filmu ale obvykle neodolají a do svých rolí vkládají maximum energie a přesvědčivosti. Ve své době vyvolala Velká žranice vzrušené - jak jinak než vysoce intelektuální - debaty a byla považována za krajně kontroverzní film, který přiváděl k zuřivosti někdejší moralisty a prudérní svatoušky. S odstupem času považuju Ferreriho snímek za poněkud povrchní a pozérský. Nesděluje mi vlastně víc než proslulá stolovací scéna z Monty Pythonova Smyslu života. Pythonům ovšem k dosažení téhož závěru - tedy že přejídání škodí zdraví - stačily necelé dvě minuty a zábava to, ať se na mě Ferreri nezlobí, byla o poznání větší. Celkový dojem: 45 %. (26.09.2014)

Kritika společnosti a všeho možného? Rozhodně. Kritika koukatelná a záživná? Rozhodně NE! Naprosto nudná pohádka o uzavřené společnosti mužů a jedné ženy, které se opíjí a přejídají, aby tak spáchali sebevraždy jako únik ze společnosti, které se jiným způsobem nedokáží vyhnout. Blábol, který staví bohaté muže do polohy těch, kterým vadí společnost a kteří jí opovrhují. Dlouhých 135 minut obžerství, smilstva a filozofováním na téma život, jídlo a tak vůbec. Není to ani tak nechutné jako nic neříkající a utápějící se ve vlastních zvratcích. (03.05.2007)