Pod vlivem lásky

I když je to tak dlouhé, tak mě to chytlo od začátku až do sladkého konce. I když se tam proplétají všechny možné žánry, tak to tak krásně sedí, je to střelené, ujeté, veselé, smutné, neuvěřitelné, surové i něžné. Být na tom v kině, tak je možné, že bych tomu těch 5* dala. Možná. Každopádně jsem ráda, že jsem to viděla. Hlavní hrdina je sympaťák, jeho protějšek je také fajn (žádný pocit, že je na čase ji strčit pod kolem jedoucí náklaďák se nekonal). Ostatní byli šílení. Ale to bylo také fajn. ^^ Dlouhé volné odpoledne - Let's go for it. Přemýšlím o tom již několik dní, a tak nějak si říkám: "Proč tomu sakra nedáš za 5*? Vždyť to bylo dokonalý!" Takže hodnocení měním z 4* na 5*. ^^ (30.01.2011)

"Použij kung-fu, abys získal momentku." S tvorbou Šiona Sona jsem se zcela náhodou setkal zhruba před rokem a Koi no Tsumi mě zcela uchvátil. Na Ai no mukidashi jsem se tak hrozně těšil, byl na to zvědavý, ale zároveň, hlavně díky té stopáži, jsem se trochu obával. Bude to stejné nebo to tehdy byla jen náhoda? Takřka čtyřhodinový romantický epos o lásce z prostředí japonských katolíků (sic!) o mladíkovi, který hledá svou vyvolenou Marii, kde vás na začátku ani ve snu nenapadne, kam vás to dovede v závěru a na konci budete překvapeně vzpomínat, kde to vlastně všechno začalo. Je tady úplně všechno, humor (některé sekvence vyznívají až poklesle a podbízivě kabaretně komediálně), akce (hromadná rvačka), krev (nějaký ten ustřižený úd a tradiční japonské krvavé fontány), drama (skvělá první třetina o synovi a jeho otci knězi), lesbičky, bizar (obzvláště vyznavači dívčích kalhotek si přijdou na své, v tomhle ohledu má film silný potenciál vytvořit nový kult, v podstatě náboženství, neb "vše co hledáš lze najít v ženském klíně" - asi se naučím lépe ovládat náš foťák), lehké zastání zvrhlíků (neb i to jsou jen prostí lidé), romantiku, patos, kýč, sociální kritiku. Hrozně jsem se té délky bál, ale ani na okamžik jsem se nějak výrazně nenudil, člověk si vždycky po jakémsi zdánlivém zacyklení (kdy do závěru filmu pořád zbývá ještě nějaká ta stovka minut) o čem to ještě může být, a ono to plynně přejde do další dějové roviny, která však pořád souvisí s hlavní premisou a dál to táhne na nudli. Kamera si laškovně hraje, herci hrají (výtečná Sakura Andó), hudba perfektně sedí, delší záběry bez střihu těší, až vás nakonec ten film pohltí a zavře se nad vámi jako voda, že vám nějaké ty nedostatky budou v podstatě volné. Je to dlouhé, je to typicky japonské, nevím, zda se ještě někdy odhodlám to absolvovat znovu, ale je to výborné. Šion Sono se pevně ukotvuje v mém hledáčku. Chci něco dalšího. "Ztopoř své srdce." (27.08.2014)

Nebyť tej uškriekanej Japončiny (žiaľ pre mňa je až príliš melodická, čo mi rezalo uši), miestami prílišnej afektovanosti hercov (ale možno len ich kultúre hrania nerozumiem) a premrštenej stopáže (v porovnaní s rýchlosťou záverečnej časti mi tie predchádzajúce prišli premrštené, chcelo by to prestrihať kvalitnými nožničkami), tak by to bolo aj za päť, ale takto je to tak ako to je. (21.07.2015)

Nebýt při nemoci schopný dělat nic jiného, nežli jen ležet a léčit se, u toho má člověk čas na hodně zvláštní věci - například se podívat na čtyřhodinový těžkotonážně romantický film o fanatických křesťanech, kteří běhají po městě a kung-fu stylem fotí kolemjdoucím školačkám kalhotky... a co víc, ono je to "Love Exposure" vážně parádní. Nenudí celou stopáž, ztopořené penisy míchá s filosofickými otázkami a ještě k tomu dokáže vzít za srdce. 8/10 (15.05.2011)

All perverts are born equal. Znáte ty filmové kecy typu "Jestli mi to s ní nevyjde, tak si můžu hodit mašli, protože můj život je nenávratně v prdeli"? Tady nic takového nezazní ani jednou, a přesto nejpozději v druhé třetině zjistíte, že právě tohle se vám honí hlavou. Ultimátní završení romantického žánru a filmů o lásce, jakékoli další snahy jsou po tomto opusu zcela zbytečné. (06.01.2010)