Terasa

Nelevný film pro hloubavé diváky prostředkuje celou řadu velmi nepopulárních fakt a souvislostí. Ač pojato v sedmdesátých a realizováno na počátku osmdesátých let, přesně a výstižně postihuje poostupné vyhasínání ideového základu první poloviny dvacátého století. Příběh pěti padesátníků z terasy-fóra je příběhem celé moderní levice. A tak trochu i tragédií moderní bezhodnotové společnosti. Nostalgie, která prostupuje celým filmem, tvoří obsah i formu i námi zažívaného a pociťovaného fin de siecle. Tento pocit doposud nevyvanul. Pět příběhů je současně souhrnem pěti dokonalých hereckých kreací dnes odcházející velké herecké generace. Terasa je nejen fórem. Je i místem poměrně dobrých výhledů. A výhled je základem každého života, který chce a může být žit a prožíván plně a šťastně. To propůjčuje chmurné bilanci, která je v základu filmu, přece jen variantnější - záměrně neříkám optimističtější nebo radostnější - ráz než ono v počátku komentáře konstatované prvoplánové vyvanutí někdejších snů a ideálů. (17.09.2007)

Brilantní (počínaje vybroušeným scénářem originálně pracujícím s opakovanými návraty do téže výchozí situace), napěchované myšlenkami, ale dost odtažité. Na základě úryvků viděných a rozebíraných na školních projekcích jsem čekal víc. Jeden z těch filmů, které člověk tak nějak akademicky obdivuje, leč pod kůži se moc nedostanou. — Detail, ale: Trintignant je jako Ital překvapivě přesvědčivý, na Francouze. (22.02.2012)

Půvabně smutný příběh o mužském stárnutí s jejich tvůrčím, pracovním i citovým vyprahnutím a osaměním. Scénarista Enrico (skvělý Jean-Louis Trintignant) už nedokáže nic vytvořit a jediným jeho pomocníkem jsou lži, jedinou jeho oporou pak Emanuela (Milena Vukotic). Novinář Luigi (výborný Marcello Mastroianni) je odsunut na druhou kolej v práci, je opuštěn svou láskou Carlou (Carla Gravina), která přerostla jeho svět. V momentě, kdy se k němu chce ze soucitu vrátit, ji však dává konečnou svobodu. Televizní dramaturg Sergio (Serge Reggiani) je opuštěný intelektuál, který je v televizi odstaven jako zbytečný a starý, jeho kancelář se zmenšuje a umírá v kulisách studia. Filmový producent Amedeo (skvělý Ugo Tognazzi) je dobrák, který se snaží pomoci svému příteli, ale v jeho srdci umírá láska Enzy (Ombretta Colli), která jím více a více pohrdá. Komunistický poslanec Mario (Vittorio Gassman) nachází jedinou útěchu při odstavení na vedlejší kolej ve své straně v mladé milence Giovanně (Stefania Sandrelli). Velmi působivý a zároveň smutný příběh o neschopnosti a nemožnosti dělat to,, co by si přáli. O osamělosti stárnutí. (02.06.2010)

Dala jsem to celé bez pauzy a po zkouknutí jsem to ihned vypustila ze svého kino-repertoáru, a to nabobro. Začalo mě to bavit a zajímat ca. až po hodině a půl s nástupem vždy skvělého Tognazziho, ale zázraky se nekonaly ani  v té poslední hodině. Intelektuální drámo-komedie pro "intelektuální" obecenstvo. Nakonec stejně všechny ty bláboly, lži a klišé končí jako muzikál - tralala a jedeme dál, dokud to jde, neb nám nic jiného nezbývá, zvláště v prohnilém kapitalismu! (29.04.2024)

"A pak že chlapi stárnou líp než my..." film o mužské deziluzi ze světa, ztráty svých ideálů, vlastního stárnutí, změn, které se jich týkají čím dál méně, které dobíhají čím dál hůře, z partnerství s mladšími partnerkami, pro které se stávají dědky...Zajímavý a neobvyklý je způsob vyprávění prostřednictvím vracejících se sekvencí, které otáčejí děj vždy k dalšímu protagonistovi (skvěle obsazenému, skvěle zahranému). (16.01.2010)