Port Arthur

Když jsem si poprvé četl, těsně před pádem minulého režimu, o Rusko-Japonské válce, byla označována oblíbenou nálepkou "typická imperialistická válka". Většina ideologií se však na války dívá různě a tak není divu, že tento film zhledává tuto válku z japonské strany jako obranou a snaží se o tom přesvědčit i diváka. Rovněž se nelze zbavit dojmu, že Japonsko, či podstatná část jeho obyvatelstva, se v roce 1980 stále cítilo pokořeno porážkou v druhé světové válce a tak tímto filmem uteklo k okamžiku největšího vítězství svých moderních vojenských dějin. Ať už se výše psané stalo filmu záměrně či nikoliv, na výsledku se to rozhodně podepsalo, hlavně v první půli filmu. Na druhou stranu si však nelze nepovšimnout, jakou že bitvu si to režisér Toshio Masuda ke zpracování vybral. Dobývání téměř dokonale opevněného přístavu Port Arthur japonskou armádou si vyžádalo v mnoha frontálních útocích obrovskou daň na životech vojáků a jakoby předznamenalo zákopové boje první světové války, se vší frustrací z nemožnosti postoupit byť jen o píď, významem kulometu, předobrazem opotřebovávací války. Tu v mnoha jednotlivostech je velebena chrabrost a až fanatická oddanost japonských vojáků, tam, na druhé straně, zase kriticky zodbrazována neschopnost zásobovačů, ale i velení přijít s inovativní taktikou či nápadem, jak nehybnou situaci řešit, ba tlak námořnictva, které vyžaduje zničení ruské tichomořské flotily v Port Arthutu kotvící. To všechno jakoby spíše než oslavě národa mělo sloužit holdu prostým vojákům, kteří statečně bojovali v druhé světové válce, ale jež o vítězství "něco" připravilo. Přesto, až na vzácné výjimky nelze scény, jež se věnují bojům a vůbec životu v zákopech označit z filmu za ty nejzdařilejší. Statická kamera neustále zabírající běžící a záhy padající vojáky (bohužel stran herců umírají jak kluci, co si hrají na vojáky) ve stále skoro stejných střídajících se záběrech přiblíží sice statičnost fronty a po jisté době na diváka ona frustrace dopadne, ale... Zdařilé nejsou ani scény z druhé strany fronty, ve které všichni Rusové působí nevěrohodně a křečovitě. V bojových scénách tvoří výjimku pád do pasti zvané kaponiéra či pití vodky s nepřítelem. Film nechává ty opravdu odporné činy páchat pouze ruské vojáky (a politiky), i když mu nelze upřít, že tak činí pouze výjimečně a dokáže uznat i hrdinství protistrany a kolikrát až do díla vstupuje duch mezinárodního přátelství, žel značně naivního. Frontové části filmů ne zcela šťastným způsobem vévodí postava poručíka Takeshi Kogy, který prodělá ve válce jednu podstatnou a pochopitelnou proměnu, jež však je vyučována jako pro prvňáčky. Za prvé se z hrdého bojovníka za vlast stane vzpurným elementem, který vidí, jak se kolem něj plýtvá životy. Za druhé se z rusofila, obdivovatele Tolstého a Turgeněva, stává rusofob, který by je nejraději všechny povraždil. Určitou sílu jeho postavy spatřuji pouze ve scéně setkání s generálem Nogim a v symbolickém vzdání se (SPOILER - pálení snoubenčiných vlasů - KONEC SPOILERU) všech tužeb a povinností, krom touhy přežít. Lovestory v předvečer války, skrz kterou nám je představen, je tuctová a pro potřeby dalšího dění zbytečně dlouhá (film má přes tři hodiny!). Druhé ohnisko filmu neleží na frontě, ale ve velitelském štábu. Tady lze jako ústřední postavu identifikovat vrchního velitele operace Naresuke Nogiho, ztvárněného asi nejlépe hrajícím hercem v tomto filmu, Tatsuyou Nakadaiem. Je to portrét starého, ale dosud statečného, rozhodného muže, který se k vojákům chová otcovsky a laskavě. Do moderní války se však nehodí a časem to bolestně pozná. SPOILER - Laskavostí nezíská si srdce vojáků, které tak nesmyslně poslal přímo proti dělům a kulometům. Deprese z vlastní neschopnosti, umocněná příchodem jeho nevyžádaného poradce, který pár přesuny jednotek dosáhne záhy cíle bojového plánu, ho láme. Ten jeho pohled v závěru bitvy nádherně říká: "Cože? Tak jednoduché to bylo? Zaplaťbůh, že už je konec..." A finální audience u císaře je zaručeně silnou tečkou za celým filmem. KONEC SPOILERŮ. Vcelku je Port Arthur filmem s momenty výtečnými i mizernými, používá postupy dramatu, klasického válečného filmu i postupů dokumentaristických (dobové fotografie, úryvky z projevů, snaha o přesnou rekonstrukci...). Čas od času navzdory této snaze herci upadají do polohy patosu až hysterie, která, nebýt v japonském jazyce, jenž jakoby se více k tomuto způsobu vyjadřování hodil než ten náš, působila by dozajista směšně. Kontrast k ní tvoří uměřený Nakadai. Mísí se tu přehnaný patriotismus s jeho opatrnou demontáží. (Dobré + špatné)/2 = průměrné? Tak jednoduché to asi není, ale hvězdičky vyřknu. Silné ***. (26.07.2009) (méně) (více)