Klauni

Téměř nesnesitelné, pozdní Fellini opravdu není šálek mé kávy. Když už cirkusové prostředí, tak radši psychologická syrovost Bergmana (Večer kejklířů), reflexivní odstup Rivetteho (36 pohledů z vrcholu Saint-Loup) nebo nostalgická poetika Friče s Bassem (Lidé z maringotek). Rozhodně ne film, který přebírá klaunské výrazové prostředky a tak se sám stává uřvaným, sebestředným a chaotickým cirkusem. (03.01.2015)

Tak si Fellini konečne splnil sen a natočil film o cirkuse. Akoby dovtedy hovoril producentom: "dobre, tak ja vám ten umelecký film natočím, ale aspoň na konci tam musí byť niečo "cirkusového....a raz o tom aj tak natočím celý film". Len mám pocit, že ak by to urobil o desať rokov skôr a čiernobielo, tak by ma to bavilo viac. Alebo možno len nemám dostatočne rád cirkusové prostredie. Čakal som niečo podobne kostýmovo uletené ako Ginger a Fred, Klauni sú však o niečo konvenčnejší. I tak ale dobrý film, len bohužiaľ témou trochu mimo mňa... (26.10.2013)

Klauni odhalují mnohé z Federica Felliniho. Cirkus, zejména výstupy klaunů, je Federicovou optikou nazírání světa a života i výrazovým prostředkem změtí vášní a bolestí vnitřního světa. Federicova živelnost, karnevalové běsnění, tóny sarkasmu a bohatá vizuální stylizace odvozují svůj původ z cirkusové taškařice. Fellini se filmem raduje a baví, nadsázka se nebojí ani lehkého znevážení filmařské profese, dokumentární informace jsou doprovázeny vtipem a škádlením, přimíchávají se satirické výchozí pozice a paralely, rozvernost je vždy připravena a svolná ke skopičinám, vypouští rychle se točící bublinky filozofické otázky a zajíká se upřímně smíchy. Ostatně padesát let Italova života a rychlý rozkvět civilizované společnosti s větším rozšířením gramotnosti a vzdělanosti nabízí klíčové téma cirkusového světa klaunů již samo o sobě. Jinou odpověď nelze očekávat a symbolický pohřeb zábavy cirkusové klauna se stává vitálně rozkošnou hříčkou. Ve fiktivním dokumentu vystupuje sám Federico Fellini, snaživá sekretářka Maya Morin, francouzský cirkusový historik Tristan Remy, zvukař Alvaro Vitali, množství italských klaunů (Riccardo Billi, Tino Scotti, Fanfulla, Carlo Rizzo, Giacomo Furia, Dante Maggio, Galliano Sbarra, Peppino Janigro, Osiride Pevarello, Alberto Sorrentino, Nando Orfei a další), hrdí francouzští klauni (Alex, Georges Loriot, Pierre Étaix, Annie Fratellini, Victor Fratellini a další), španělský klaun Charlie Rivel, italský krotitel Franco Migliorini, anglický mluvící klaun David Maunsell, či pokračovatelka slavné rodinné tradice Victoria Chaplin. Klauni jsou příjemným osvěžením, nevyvíjí tlak naléhavosti, skotačí a pohrávají si s formou i střetem. Klauni baví svým zvoleným přístupem a ani Fellini nebere sám sebe vážně. Zábavně rozverná hříčka. (12.09.2019)

S Federicom Fellinim to mám ako na sínusoide: niekedy sa mi podarí vidieť jeho film, ktorý ma skutočne nadchne či priam chytí za srdce (okrem iného aj Silnice z roku 1954, taktiež z cirkusového prostredia), inokedy vidím film, v ktorom sa v téme či podaní príliš nestretávame. Klauni sa nachádzajú bohužiaľ na tej dolnej časti sínusoidy. Prvých 15 minút som dúfal, že celý film nebude iba záznamom (či skôr epizodickým zostrihom) cirkusového predstavenia, potom tam zaznel z rozhlasového amplióna prejav, ktorý akoby presne charakterizoval moje pocity z dosiaľ videnej časti filmu: ,,Šaškovia ma nerozosmiali. Práve naopak, vydesili ma. Tie umelé tváre a ten záhadný výraz, pokrik, diabolský smiech, kruté a hlúpe vtipy mi pripomínali iné postavičky, zvláštne a znepokojivé..." Našťatie potom sa rozbehla pomerne zaujímavá dokumentárna jazda o nadšených filmároch (na čele s Fellinim - povedal by som, že fanatickým milovníkom cirkusu - a jeho veľmi pohľadnou sekretárkou), ktorí navštevujú súčasných i bývalých klaunov pri najrôznejších príležitostiach a zbierajú plno zaujímavých materiálov k histórii cirkusového klaunstva v Taliansku. Pre divákov staršej európskej kinematografie sú Felliniho Klauni určite pútavým a netradičným obohatením, pozeralo sa na to príjemne, dlhá prostredná časť filmu ma osobne dosť bavila. Horšie to bolo opäť so závererečnou veľkolepou klauniádou, ktorá ma (rovnako ako úvod) opäť neoslovila a pripadala mi až príliš prvoplánová. (60%) (52 rokov filmu za 52 týždňov) (21.04.2019)

Keď cirkus, tak výhradne naživo a nie vo filme (zážitok je tam 3x silnejší). V tomto prípade ide o Felliniho srdcovku, podobne ako to u Bergmana bolo Diablovo oko (poctivý zárez do ich filmografií). Byť tam viac dejových liniek do ktorých by tieto jednotlivé čísla spadali, mohlo to mať plnohodnotnejší význam. Ale už som sa neraz presvedčil, že taliansky a čisto britský humor mi nie sú veľmi blízke, čiže som sa zameral na prístup a vášeň v tvorbe. Lenže popri pasívnejšej minutáži mimo cirkusantov-klaunov sa nič závratné nedialo a nebyť vedomia televízneho filmu, išiel by som možno ešte nižšie. (18.03.2014)