Satyricon
Satyricon
Satyricon
Fellini Satyricon
Režie:
Federico FelliniKamera:
Giuseppe RotunnoHudba:
Nino RotaHrají:
Martin Potter, Hiram Keller, Salvo Randone, Magali Noël, Capucine, Alain Cuny, Lucia Bosé, George Eastman, Ennio Antonelli, Carole André, Gordon Mitchell (více)Obsahy(1)
Na počátku 60. let měl za sebou Federico Fellini osm a půl filmu (ta "půlka" se vztahuje k filmu Boccaccio 70, u něhož se o režii dělil s V. De Sicou, M. Monicellim a L. Viscontim). A taky velkou tvůrčí krizi. Paradoxně právě ta mu pomohla k dalšímu triumfu: vypovídal se z ní totiž ve filmu 8 1/2 (1963) tak originálně a působivě, že mu vynesla v roce 1964 Oscara za Nejlepší cizojazyčný film. V příštím roce byla uvedena ještě Giulietta a duchové.
Satyrikon (1968) natočil Fellini podle fragmentů antického románu Gaia Petronia Arbitera. Na scénáři s ním spolupracoval nový "člen týmu", Bernardino Zapponi, který je podepsán i pod filmy jiných režisérů (Nová strašidla, Horalka).
V osobité alegorii lze najít jak prvky společné s obrazem společnosti v Sladkém životě, tak velké výtvarné vize jako v pozdějším filmu Roma. Jakási starověká road movie o putování mladíků Encolpia a Ascylta nás provádí v prvním plánu zároveň surrealisticky i často až naturalisticky viděným antickým světem hostin, orgií, úchylek a výstředností, v druhém pak oťukává skryté oblasti lidské mysli. Bortící se hodnoty římského impéria symbolizovaného zříceným obrovským nevěstincem, zvrácené hodnoty, únik před novým tyranem do neznáma na moře... Felliniho Satyrikon překypuje obrazy a významy, na rozdíl od předcházející tvorby je nezakrývaně stylizovaný v hereckém projevu i ve výpravě (z velké části natáčený výjimečně v ateliérech, podle skic samotného režiséra).
Satyrikon je první z trojice velkých dobových fresek (ony druhé dvě jsou Casanova Federica Felliniho (1976), A loď pluje (1983) - a zahájil tak režisérovo druhé tvůrčí období. Byl nominován na Oscara za Nejlepší režii. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (95)
Hudba a výtvarná stránka filmu skvělá. Ale do poslední scény filmu jsem myslel, že to bude opravdu jen přehled dekorací a pokus o ukázku starověké Evropy tak jak byla : bez dnešních hodnot a tradic, které se vyvinuli po několika staletích působení křestanské víry na evropskou civilizaci. A pak poslední scéna, kdy "filosofové"(nebo kdo) musí sníst starého básníka, aby zdědili podle závěti jeho majetek, dává uplynulým dvěma hodinám smysl a nečekanou pointu. Hrdina pochopí, že život není jen o jídle, pití, sexu a bohatství a odjíždí s kýmsi kamsi, distancujíce se od dosavadního života a s myšlenkou začít jiný (teda aspoň jsem to tak já pochopil...) ()
Natočí to Fellini, a tak je to okamžitě umění. Mně tenhle film opravdu moc nedal a skoro se sám sobě divím, že jsem to zvládnul až do konce. Dějově je to příliš rozhárané na to, aby to zaujalo i neuvědomělého diváka, úchylné to zase není tolik, aby si z toho lidé udělali kult, prostě je to celkově divný film, který mám jen za sebou a to je všechno, co o něm mohu říct. ()
Sugestivní obraz lidské společnosti těsně před definitivním pádem a zánikem. Portrét lidstva, kde je každý druhý člověk blázen, nebo alespoň nebezpečné zvíře. Svět se díky celkové stylizaci podobá peklu a všechny postavy ztratily jakékoli morální zábrany. Komplexní vize, jejíž obrazová stylizace je rovna jakémukoli malířskému dílu... Na druhou stranu je ale film natolik ulítlý, působivý a... nesmlouvavý, že bude dlouho trvat, než si tento netriviální zažitek dopřeji znovu... ()
Bohužel mám s těmito uměleckými, alegorickými a podobenství, popř. satyru, užívajícími filmy velký problém. A zřejmě mám problém také s filmy, které natočili tzv. Velikáni filmového plátna, v jednom toho českého (Vláčil a jeho Marketa Lazarová), v dalších potom světového - po Bergmanově Sedmé pečeti a Tarantinově Hanebných panchartech, jsem se s ničím ale vůbec s ničím nedokázala sejít ani ve Felliniho Satyrikonu. A to ještě první jmenované měly aspoň jakýsi děj. Tohle děj nemělo a těch zvráceností a bizarností bylo na mě přespříliš. Antické road-movie, jak tu kdosi psal v komentářích, je sice velmi trefné zařazení, jen mi opravdu uniklo odkud kam, že ta jejich cesta něčím, co připomínalo nějaké obrazy vybrané z dějin (nikoli národa čekého) ale starověkého světa (podotýkám, že nejen z Říma – co by v něm pak dělali Minotaurus nebo Ariadné), měla vést. Sice taková nechutnost jako Caligula to zase nebyla a že jsem já poselství filmu nepochopila, neznamená, že bych to měla šmahem odsoudit a poslat do odpadu. Takže za první půl hodinu, kdy jsem měla i přes velmi divoké interiéry pocit, že to někam směřuje, je to za dvě hvězdičky (teď uvažuji, jestli si tímto a předešlým souvětím tak trochu neprotiřečím). Možná tomu dám ještě někdy šanci, ale leda až po přečtení předlohy. ()
Galerie (83)
Photo © United Artists
Zajímavosti (8)
- Na otázku, proč obě hlavní role hrají cizinci a ne Italové, Federico Fellini odpověděl: "Protože v Itálii nemáme žádné homosexuály.“ (džanik)
- Z původního antického románu "Satyricon" se zachovaly pouze nepatrné zlomky 14. a 16. knihy, které nám v dnešní době dávají jedinečnou možnost nahlédnout do tehdejší společnosti, a to zejména díky nejdelšímu zlomku - Hostině u Trimalchiona. (džanik)
- Společnost United Artists zaplatila přes milión dolarů za distribuční práva k filmu Satyricon (1968) Gian Luigiho Polidora, aby ho až do uvedení Felliniho filmu udržela “pod pokličkou“. (džanik)
Satyricon patří k filmům se schopností vyvolat prudké výměny názorů a zásadní spory. Jsem rád za umělce, neohlížející se na potřeby diváka, přínos umění je v síle niterné zpovědi, konvenčně vedené příběhy musí brát v potaz výnos, jsou nuceny k účelovým ústupkům. Navíc spotřební doba odmítá přemýšlet, na vznešenou ušlechtilost vztekle vrčí a štěká, je zhýčkaná pohodlím a provokace zuřivě odmítá. Satyricon odhaluje své kritické odhodlání již svým názvem, satira nesměřuje pouze k elitám, ale ke společnosti jako celku. Sexualita antického světa nebyla pod vlivem katolického dogmatu. Tělesná potřeba starověku byla založena na bisexualitě, pederastie byla běžným jevem, rozšířeny byly kastrace i z dnešního pohledu velmi sadistická zmrzačení ženských genitálií ve formě faraónské obřízky. obvyklá byla misogynie, žena sice mohla dosáhnout vyššího společenského postavení, ale neměla nárok na stejná práva, ženy byly děleny na milenky a ploditelky potomstva, lesbismus se stal pokrokovou alternativou neměnného stavu nerovnosti života. Satyricon lze označit za katolickou kritiku společenské zkaženosti bez ušlechtilých hodnot. Federico Fellini měl talent k niternému sebeuvědomění a sebezpytování, výsměchem se nešetří, vizuální stylizace se surrealistickými sklony zvýrazňují nátěr kritiky morálního stavu společnosti. Na pranýři jsou kamenovány poživačné hodnoty, rozmary zbohatlíků, prospěchářské přitakávání, satirické laškování jde napříč celou společností a nezastaví se ani před důvěrnou oblastí umění a kultury. Hlavním průvodcem světem mravního úpadku je Encolpio (zajímavý Martin Potter s hlasem Gianniho Giuliana), mladík s dychtivou touhou po prožitcích a společenském uznání. Status svobody je prchavě nestabilním rozměrem, rozkoš je uspokojením kolektivní sounáležitosti, vznešené ideály jsou konzumem znásilňovány, cílem snahy jsou hodnoty. Významnou postavou je Ascilto (zajímavý Hiram Keller s hlasem Antonia Casagrandeho), Encolpiův věrný druh při hledání osobního pocitu štěstí. Je cyničtější, život je stvořen ke slasti bez předsudků a bez zábran. Důležitou postavou je Eumolpo (pozoruhodný Salvo Randone s hlasem Renata Turiho), básník, kritizující manýry doby, když bohatství a efekt jsou nadřazeny nitru, autentičnosti a hodnotám, byť nikdo není bez podílu na vině. Znechucení úpadkem, pokrytectvím a přízemností musí být potrestáno. Výraznou postavou je Trimalchio (příjemný Mario Romagnoli s hlasem Corrada Gaipy), zbohatlík a samozvaný básník, nárokující si právo na určení osobního vnímání vkusu za standardní měřítko hodnot, rozmary si zaslouží obdivný potlesk. Z dalších rolí: bezstarostně nevěrný Encolpiův mladíček Gitone (Max Born), Trimalchiova spokojená žena Fortunata (Magali Noël s hlasem Rity Savagnone), samotnému císaři sloužící otrokářský pirát Lica (Alain Cuny), jeho vždy poslušná manželka Trifena (Capucine s hlasem Benity Martini), vulgárně sebevědomý herec a divadelní principál Vernacchio (Fanfulla s hlasem Carla Croccola), z důvodu výměny císaře dobrovolnou sebevraždu volící patricij (Joseph Wheeler s hlasem Sergia Grazianiho), jeho věrná žena (Lucia Bosé), jejich rozverná otrokyně lásky (Hylette Adolphe), svržená císařovna (Tanya Lopert), zloděj hermafrodita (Gordon Mitchell), boha smíchu uctívající bojovník Minotaur (George Eastman), festival smíchu pořádající prokonzul (Marcello Di Falco), impotenci vysmívající se Encolpiova odměna Arianna (Elisa Mainardi), obnovitelka žáru klína Enotea (Donyale Luna), léčící polobůh Hermaphroditus (Pasquale Baldassarre), provozovatel zahrady potěšení (Elio Gigante), eroticky probuzená vdova z Efezu (Antonia Pietrosi), v poutech se zmítající nymfomanka (Sibilla Sedat), či její nešťastný manžel (Lorenzo Piani). Satyricon je vizuální orgií kritiky morálního úpadku společnosti. Sarkasmus si dopřál luxus zvolením extravagantního stylu formy. Kritika konzumu má provokativní vlnění zvrácené smyslnosti. Psychická energie si dobírá libido, živelnost touhy lační po životě, nestálost je prchavostí vědomí, kolektivní nevědomí má své opodstatnění. Opravdu výrazný umělecký prožitek, využívající sebepoznání nitra! () (méně) (více)