Spravedlivý Bohumil

Když modlení nestačí, vždycky se dá proklínat. Po dobrém to nešlo, po zlém ano, královskému páru bylo požehnáno opelichanou bledolící princeznou, to ale bylo štěstí. Nic proti infantilitě ale princezna zcela vážně chodící si hrát s dvorními dámami do zahrady s míčem těsně před osmnáctými narozeninami, to je kombinovaná porucha. Zároveň, přiměřeně věku, se zamiluje do nejbližšího vhodného subjektu. Kdyby nebyl poblíž sameček, věnovala by city deklu od kanálu. Naštěstí tohle rychle pomine, a když bledule princezna zčerná, získá to pořádný grády. U noci s princeznou v kapli si nejde nevzpomenout na Vije. Celé to dobře dopadne, ale ten přeslazený pánbíčkářský konec tu hororovou zápletku kazí. Edit: 18.8.2015 Přiznejme, že delší doba bez netu a televize a tím pádem bez pohádek, se na mém rozumu a soudnosti podepsala klasickými abstinenčními příznaky. Snižuji hodnocení, ale trvám na tom, že ta princezna byla zčernalá opravdu strašidelná. (25.02.2015)

Ze sbírky pohádek od Němcové jsem si jako malý právě tuhle četl (či nechal si číst od maminky) nejčastěji. On je to skutečně spíš horor než pohádka, a ten obrázek černé princezny s těmi příšerami za ní, co v knížce byl, toho jsem se bál, ale stejně jsem se na něj pořád musel dívat. Čím to, že jsou lidi tak moc přitahovaní strachem. Jenže pak jak člověk začne nabývat rozum, některé věci mu začnou vrtat hlavou. Je to další příklad toho, jak si s náboženskou morálkou nedokážu tykat. Nejvyšší oběť totiž přinášejí nevinní a ta izákovstá oběť na poslední chvíli rozmyšlená, jen aby někdo někomu dokázal, jaké je schopen oběti a poslušnosti (a tu nejvyšší oběť ve skutečnosti zase přinese někdo jiný), z toho mne už v raném věku mrazilo víc než ze všech příšer. To je skutečný horor, ta poslušnost pravých věřících navzdory všemu, co jsem schopen nazvat spravedlností, to pokládání oběti, kterou ale snese někdo jiný (a ten pravý věřící si jakože s sebou nese vědomí té oběti, ale tisíc takových vědomí není jako jediná smrt). Ta ochota pro svou víru vynést ortel nad jiným, to je pro mě příliš nepřijatelné poselství příběhu, ke kterému se ale stejně tu a tam vrátím. Tak jsme si zafilosofovali, teď k adaptaci. Ta je nanejvýš průměrná, i když pohled na černou princeznu ležící v rakvi nějaký ten nepříjemný pocit vyvolat dokáže. Zajímavé, když o tom tak přemýšlím, tak navzdory svým výhradám k pro mne dost pochybnému mravnímu (pámbíčkářskému) poselství bych si vlastně přál, aby vznikla nějaká skutečně kvalitní verze tohoto příběhu, tj. s dobrými dialogy, herci a opravdu temnou atmosférou. Líbilo by se mi, kdyby to někdo pojal asi jako Ráža pojal pohádku O Janovi a podivuhodném příteli (s tím, že bych s chutí já sám upravil konec, jen ať všichni v Krista či cokoli jiného věřící vědí, co si o jejich morálce myslím). Tenhle příběh byl mimochodem už jednou poněkud volněji natočen pod názvem O Radkovi a Mileně. (18.08.2015)

Tohle je snad pohádka, kterou si objednala církev. Jinak si nedovedu vysvětlit celou tu hloupou motivaci ukázat, co jsme viděli a ještě to cpát do dětí. Tak předně, manželský pár se sice modlí seč může, ale dítě nedostane. A tak jim ho dá ďábel. Ten se ale po čase rozhodne vzít si svou ovečku zpět. A tak princezna zčerná, milovníci multikulturalismu radostí musí doslova tleskat. Ale to nejhorší teprve přijde. K princezně jsou postaveny stráže a krásná dívka postupně zabíjí jednoho vojáka za druhým. Králi to vlastně vůbec nevadí, hlavně že tam nemusí stát on. A tak to jde až se přihlásí Bohumil. A zrovna jemu Bůh poskytne ochranu. Proč jemu? Proč ne ostatním? Lze to tedy chápat tak, že oni předchozí mrtví nevadí, ale Bohoušovi pomůžu? Aby toho nebylo málo, po vysvobození si nejvyšší žádá oběť jen proto, aby se přesvědčil, že Ondřej Brousek drží slovo. Celá pohádka, způsobem jakým jem koncipována není určena dětem, rozhodně ne těm malým. Maska princezny je pak docela hororová. (30.03.2021)

Jako pohádka z pohledu dospělých nestojí za moc, ale jako horor z pohledu dětí je velmi obstojný a na české poměry bravurně zamaskovaný do pohádky, takže na to rodiče nechají své ratolesti bez obav koukat. Ne vážně, tahle pohádka mi v dětství způsobovala noční můry a bylo mi jedno, že dopadla dobře. (12.11.2014)

Tohle jako pohádku pro děti snad nemohl nikdo myslet vážně. To je nefalšovaná hororová pohádka, které by se děti do deseti let měly vyhnout širokým obloukem. Film začíná pohledem na kříž a modlící se královnu, jenže pak už úřaduje král, který se s prosbou o dítě obrátí na samotného ďábla. Střih - princezna bude slavit 18 let, v hodině narození omdlí, zčerná, je uložena v rakvi do kaple a hlídající vojáci se mění v nevzhledné mrtvoly. Už chyběly jen krví pocákané stěny a k dokonalosti českého horůrku by nebylo daleko. Vrcholem je pak scéna z kaple, kdy o půlnoci hlídající poslední živý voják (shodou okolností do princezny zamilovaný) čelí princezně posedlé ďáblem. Ale jsme v pohádce, i když hororové, a tak dobro samozřejmě vítězí. Ale aby všem špatným dnům nebyl konec, musí se po svatbě princ se vším, co získal, podělit napůl s Božím poslem. Na řadu přichází meč a půlka princezny. Ale jak už víme od dob Abraháma a jeho syna Izáka, Boží posel včas zasáhne a Bohumilovu spravedlnost odmění věčným požehnáním. Ano, reminiscence na Bibli je od počátku filmu cítit. Předloha Božky Němcové je skutečně místy krutá, obzvláště když si uvědomíme, že rozsekaní vojáci zůstávají mrtvými a žádným kouzlem jim nikdo život nevrací. Zajímavá alternativa k tradičním českým poobědovým pohádkám. Hudební režie: Jiří Václav (06.02.2015)