Ztraceni v lásce

Ne,tohle se nedalo,příběh je skutečně hroznej a nedokázal jsem se do příběhu vžít,hlavní aktérka najde kufr,a celý mu ho prohrabe a myslí si,kdo ví co to není za člověka,pak zjistíme,že je to více méně uzavřený člověk,a to je tak nějak vše.A náš aktér vyhraje cestu do Francie jede tam a ani neumí francouzky,ani se nijak na to nepřipravý,zkrátka jsem neměl vůbec čas si k propagonistům udělat cestičku a bylo mi jedno jestli jim to vyjde nebo ne.Navíc když se sejdou tak jsou z toho paf,vyspí se spolu,a když holčička ráno zjistí že ten její nečetl jednu její oblíbenou knížku o které si myslela že četl tak se vypaří a je z toho na zhroucení,fakt pitomý! i těch 75 minut bylo dlouhých a ani trocha romantiky na mě nedýchala.Škoda. (25.10.2010)

Ľahko a vtipne napísaný príbeh o hľadaní partnera ktorý nahradí zdvihnutú časť druhej strany pingpongového stola. Po prvej spoločnej hre Vám možno nesadne alebo sa jednoducho zľaknete. Neskôr si však uvedomíte že to nieje hra pre jedného a že by bolo fajn mať na druhej strane niekoho kto pre zábavu pošle loptičku aj na miesto kde to nečakáte. (28.07.2012)

Už na první pohled dost jiná romanťárna; romanťárna, která hlavní hrdiny svede dohromady (jakože tváří v tvář) přesně po hodině, jedný minutě a čtrnácti sekundách. A hned si daj pusu a hned se spolu vyspěj, juchuchu. Ne, takhle ... ono opravdu nepřekvapí, že vzhledem ke stavbě příběhu a vůbec celý primitivní zápletce na hutnou romantiku prostě nezbyde prostor. A nejenže to nepřekvapí, ono to taky ve finále vadí podstatně míň, než by jeden čekal (a třeba mnohem míň než opravdu mizernej Bartha). Jusqu'à toi je totiž zářnym příkladem filmu, kterej je daleko silnější ve svých částech než v celku. Je silnější v metaforách (ping pong), životních glosách a supersympatický postavě supersympatický Mélanie (ty lístečky, to přesně dělám taky! :D). Nakonec ... kdybych to chtěl vzít řádně od podlahy a zároveň si tak trochu přihřát polívčičku: Jusqu'à toi se dá vlastně docela dobře rozdělit na dvě půlky, podle snahy vyhovět oběma břehům Atlantiku - nevábná americká kostra + zasněná francouzská omáčka. Která půlka potom hrála prim mně, to samozřejmě neni těžký uhádnout. --- Takže za mě přesně 50 % a třetí hvězda hlavně pro Mélanii. (22.09.2013)

Láska za času cholery od Márqueza už menšiu rolu v jednom romantickom filme mala. Táto tu - Sto rokov samoty - je ale o dosť lepšia. Ale k filmu ... príjemná vec s príjemnou hudbou. Dvaja - pekní - mladí ľudia sa do seba zaľúbia na základe strateného kufra a vecí v ňom, fotiek a odkazov na nich. On z Ameriky, ona z Francúzska ... no ak sa toto niekomu, niekedy, niekde stalo, tak klobúk dole, to musela byť romantika. Pre mňa málo uveriteľné, a možno práve preto 3*. (06.12.2017)

Dosť už bolo filmov o neschopných a roztomilo trápnych introvertoch. Nie sú schopní interakcie s ľuďmi, nie sú schopní telefonovať, nie sú schopní toto ani tamto. Introvertky vyzerajú trošku inak (logicky o dosť horšie ako Mélanie Laurent), takže toto jej neverím. Hoci dnes ľudia majú v hlave veľké problémy, to je pravda. A k tomu americký dement, čo v Paríži nevytrčí päty z hotela, kde ho všetci štvú. Lebo chudák čaká na stratený kufor. No povedzte, komu toto treba? All of my nopes. (25.05.2018)