Smrť ministra

„Len hovorím pravdu.“ – „Ale to od vás predsa nikto nechce.“  Vladimír Clementis, tento "salonní levičák"a komunistický ministr zahraničí po únorovém převratu má v tomto zajímavě pojatém slovenském televizním snímku možnost svoji "pravdu" sdělit alespoň svému advokátovi, se kterým tráví v cele smrti poslední okamžiky před popravou. Tento předpokládám fiktivní rámec děje nabízí prostor pro velmi dobře napsané dialogy obou aktérů s řadou podnětných myšlenek („Majestát smrti? Čo je dôstojné na smrti?“). Prostřednictvím flashbacků se pak setkáme s celou plejádou významných historických postav, se kterými měl Clemantis co dočinění: Beneš, Gotwald, Stalin, Šikorý, Husák atd. Přiznám se, že mě u některých z těch střípků z Clemantisova života přišlo, jako by se autoři snažili dotyčného ukázat až v příliš pozitivním světle (viz zejména dialog Clementise s Golwaldem těsně po únoru 48, kdy dotyčný pléduje za to, aby se Gottwald nesnažil hned o vytvoření vlády jedné strany). Faktem však zůstává, že on byl v něčem asi skutečně "jiný" komunista (viz jeho kritika chování Sovětů po uzavření paktu Molotov-Ribbentrop) a že Stalin měl v jeho případě skutečně vážný důvod se jej chtít zbavit. Pokud bych měl něco na filmu vypíchnout, tak samotný působivý závěr, v němž se průběh Clementisovi popravy velmi působivě prolíná s poetickými záběry na Clementisovu manželku, kterou dotyčný velmi miloval. Naopak trošku bych zkritizoval obsazení oněch některých zmiňovaných historických postav (Jaskow coby Beneš ještě ušel, ale třeba Jan Masaryk v podání pro mě zcela neznámého Vasila Fridricha mi moc neseděl a o ukrajinském představiteli Stalina raději ani nemluvě). (20.12.2021)

Slovenský televizní historický/politický film o Vladimíru Celementisovi , komunistickém ministrovi zahraničí, kterého v padesátých letech semlela vlastní mašinerie strany. Působí to komorně ( z nouze ctnost když není vysoký rozpočet ) a solidně psychologicky ( dobré herecké výkony ) , ale chybí tomu uvěřitelná atmosféra, čemuž nepomáhá hudba alá tóny nedělní chvilky poezie a slovensky mluvící Stalin kdesi v garsonce taky nepůsobí moc přesvědčivě. Film pro úzkou cílovou skupinu fandů. (24.01.2020)

Pravdivě smutný příběh o hlavním procesu v 50.letech. Je až s podivem, jak se během chvilky může pravda otočit proti vám, ale bohužel taková byla doba, to už nevrátíme, jen svým chováním v dnešní době můžeme zabránit tomu, aby se podobné okamžiky už neopakovaly. Pan Kroner by vynikající, dokázal svou postavou říct vše, co nám měl film sdělit. (14.02.2017)

„Poučenie neexistuje. Moc je nepoučiteľná.“ Svojim postojom k STV televízii sa netajím, ale raz za šesť sedem mesiacov ma dokáže niektorý z jej stoviek riaditeľov (kto si má tie mená nastrčených bábok bez vlastnej vízie a rozumu pamätať? Veď sú tam len na to, aby podpisovali rozhodnutia politkov, ktorí sú práve pri moci.) urobiť dobré rozhodnutie. Po tom, čo som bol nadšený z toho, keď sa Ivo Gogál s Danou Košickou rozhodli naživo (!) zahrať DÔVERNÝCH NEPRIATEĽOV, som si myslel, že teraz bude riaditeľ XYZ ticho ako voš pod chrastou až do volieb 2010, kedy ho nahradí iná bábka. A aha! Ešte v ten istý rok dal zelenú SMRTI MINISTRA. Samozrejme, rozpočet bol vedľajší (najvýpravnejšou scénkou je tá, v ktorej dvaja muži sedia na lúke a z kopca pozorujú dedinu) a herecké obsadenie komorné (ale Jaroslav Mottl a Alexander Kučerenko, ako Stalin, dokazujú, že niet malých rolí). A akčnú scénu by bolo naivné očakávať (hodinu a pol trvajúci film je IBA o dialógoch a monológoch). Napriek tomu tvorcovia produkujú napätie, prameniace z vtedajšej doby. Ústredným hrdinom je bývalý advokát a minister zahraničných vecí Československa, príliš tolerantný komunista Vladimír Clementis, ktorého obesil vlastný režim. Snímka vonkoncom nezaujme divákov, ktorých nezaujíma svet okolo seba a oháňajú sa frázami o tom, že všetci politici sú svine. Snímka vďaka výborne napísaným dialógom („Len hovorím pravdu.“ – „Ale to od vás predsa nikto nechce.“) a zaujímavým myšlienkam („Majestát smrti? Čo je dôstojné na smrti?“) je vysoko aktuálna i dnes a rafinovane sa vyjadruje na margo niektorých Slovákov v politike („Opovrhujem tými, ktorí si národniarstvom liečia komplexy.“) i niektorých Maďarov v politike (trojminútový monológ o tom, ako nám to Maďari dávali v minulosti vyžrať). Dominantou televíznej snímky je Ján Kroner, ktorého inak nemusím, ale tu bol dobrý. (18.12.2009)

Snaha o poodhalenie bielych miest našich dejín sa verejnoprávnej televízii vydarila. Ján Króner si vzal postavu ministra zahraničných vecí Clementisa za svoju a dokázal, že mu svedčí aj vážna parketa. Po obsahovej stránke k filmu niet čo dodať, azda sa dej mohol vybrať aj do ulíc, aby mal lepší cveng. (11.12.2009)