Blondýnka

Blondýnka je dílo výjimečné ze stejných důvodů, proč ji mnozí nenávidí: fragmentárnost, přemrštěná délka mnohých scén, zaměření na povrch, nestálá vizuální identita, stupňování tlaku bez katarze, ne empatický biopic, ale pesimistický body horor s disociovanou hrdinkou, která bloudí vlastním podvědomím - na celý film se dá dívat jako na její noční můru (nejen tím, ale taky badalamentiovským soundtrackem Nicka Cavea a Warrena Ellise to připomíná Lynche, který v 80. letech ostatně taky připravoval a nakonec nerealizoval film o MM). Rozklad a dekontextualizace mýtu a ikonografie Marilyn Monroe funguje v obrazech líp než v grafomanské předloze Joyce Carol Oates (film sice poměrně důsledně přejímá její fabuli i syžet, ale svým nihilismem má blíž k Ballardovi nebo Palahniukovi). Chápu, že na někoho může být sexuálního násilí, nervových kolapsů a nápadů nacházejících se mimo hranice vkusu (plod mluvící ke své matce) příliš. Chápu, že ne každý přijme koncept filmu, v němž je krása skoro vždycky spojena s bolestí a sex s ponížením, filmu, který diváka situuje do krajně nepohodlné pozice voyeurského spoluviníka. Minimálně od kritiků bych ale čekal schopnost odlišit reálnou historickou figuru od textového konstruktu, který plní určitou narativní nebo symbolickou funkci, potažmo misogynní film od filmu o misogynii (a krutosti pohledů, které člověka zbavují identity a mění v projekční plátno pro cizí fantazie). 90% (04.10.2022)

Podobně jako jsem se před lety vyjádřil na adresu filmu Můj týden s Marilyn, že je to "směšný devótní trpaslík tančící svůj oslavný taneček na hrobu MM s cílem vytřískat z osudu té nešťastné duše další prachy", v podstatě stejně kriticky vnímám i tento nový film od Netflixu. A když jsem přemýšlel na zdrojem neutuchající fascinace kultem MM - její obličej se stále hojně objevuje na oblečení, plakátech, obálkách knih a bůhvíkde ještě (herečká má dokonce svůj ověřený účet na Instagramu s 1,8m followerů, což mi u dávno mrtvé osoby přijde jaksi bizarní) - ačkoli většina lidí s ní viděla jen film Někdo to rád horké, který (v čase Vánoc) do omrzení reprízují v telce, a zbytek jejích filmů zná v podstatě jen hrstka lidí a ti vědí, že není zase tak o co stát, takže jedno se zdá být jisté - ten kult je mnohem spíše živen kombinací věcí, jako je Warhol + Kennedy + předčasná tragická smrt (ta je samozřejmě nejlepší marketing ever), než tím, že by to byla tak dobrá herečka, po které by zůstaly nějaké kvalitní nadčasové filmy, které stojí za vidění i dnes. A tento rozpor mě asi irituje a je mi protivná každá další snaha se na osudu té nešťastné ženy přiživit - a v případě tohoto konkrétního filmu mi navíc vadilo, že to má skoro 3 hodiny, že se tam pro mě nepochopitelně (a tedy samoúčelně) střídá barevný obraz s černobílým, a konečně největší výtku mám k samotné představitelce hlavní role, protože tvrdit, že Ana de Armas je nějak podobná MM, je spíš jen něčí zbožné přání, a přišlo mi to jako špatný vtip. Celkově tím filmem opovrhuju a můj názor je, že pokud někoho skutečně upřímně zajímá MM, ať si podívá na nějaké její filmy a udělá si názor sám. Tyhle přežvejkaný rádoby životopisný produkce naroubovaný na dnešní dobu vypovídají mnohem víc o současnosti, než o tom, koho zobrazují, a mně osobně přijdou vrcholně zbytečný. (09.10.2022)

Ana de Armas je roli sexuální ikony 20. století naprosto boží, takže jistě nepřekvapí, že tady mužská část nemá problém přitlačit na hodnocení, zatímco ženská sekce demonstrativně předstírá nezájem. Dominik zvolil značně netradiční styl vyprávění, který určitě nesedne každému, ale díky tomu vznikla řada snových sekvencí. Především skopnutí JFK z piedestalu je dokonalou ukázkou boření mýtů. (22.10.2022)

Andrew Dominik hněte hutnou atmosféru děsivého života Normy Jean už od první scény s hořícím Hollywoodlandem v pozadí. Práce s obrazem, střídáním různých kamer, barev a svícení i poměrem obrazu překvapivě pomáhá vyprávět příběh místo toho, aby to působilo rušivě. Ana de Armas hraje fantasticky, ve stylu hospodyně na hraně šílenství lomeno promiskuitní filmová hvězda. Lámání příběhu do jednotlivých scén chvílemi mate, ale je nutností jinak bychom se dočkali čtyřhodinové verze. Snové a drogové sekvence v závěru jsou lahůdka. Premiéra Někdo to rád horké ("Miluji vás všechny!") s obludnými fotografy je vrcholem celého snímku. Určitě jde o přístupnější kousek než byl třeba MANK, ale ani tak není BLONDE pro každého. Pokud se jí ale podáte, pohltí vás. P.S: Scéna z Bílého domu nezklamala. (28.09.2022)

Andrew Dominik chtěl zjevně tnout do živého, což je u tohohle příběhu velmi složité, protože "dekonstrukce Marilyn" je v podstatě mainstream - další film jednoduše rozebírající, jak byla nešťastná a jak žila život v masce, by fakt neměl smysl. Tvůrci tedy nabízí film, u kterého se nejde dojímat, nejde souhlasně kroutit hlavou nad narativem, který se odvíjí přesně tak, jak čekáme. V mnoha ohledech to je povrchní film - po površích klouže a ulpívá na nich, mnohdy nepříjemně dlouho. Ikonické obrazy z života Marylin protahuje tím nejméně příjemným směrem. Místy to balancuje na hraně směšné doslovnosti a řešení je, že to ještě zdvojnásobí intenzitu. Je to rozhodně skvělý experiment. 4 a 1/2 (29.09.2022)