Jen Bůh odpouští

Vyprázdněné hypnoneonové nic, ve kterém je však paradoxně úplně vše: redruM, kvanta materiálu pro Goslingovu snídani, Oidipův komplex², Jodorowsky, návrat do matčina lůna, Martinez, thajské karaoke lidovky, Mai/May, nějaké to explicitní násilí atd. (05.06.2013)

Je to Refn, takový jak ho známe, a přesto tentokrát poněkud jiný. Vizuál je skvělý, ale to není a ani nemá být všechno. No ale co dál? Je to prázdné nebo ne? (neřekl bych). Refn si Drivem nadělal možná trochu nechtěnou popularitu (u části publika, o které nestál?) a ta je na diváckém přijetí jeho nejnovějšího snímku jasně patrná. A právě Only God Forgives je jeho osobitou odpovědí na tuhle situaci (včetně všeho kolem, i připosraného Goslinga, jak říká H34D). Nový háv, ale návrat ke kořenům (některé motivy mi připomínají Dealerovskou trilogii, v něčem pak může evokovat i Bronsona). Opět si k Refnově filmu po první projekci hledám cestu jen zatraceně těžko, takže i hodnocení je spíše provizorní (ale postupně dostávám chuť přidat). A jen dodatek: poukazovat na explicitní násilí v Refnově filmu (v dobrém, nebo špatném smyslu), to je jak psát, že „ti negři to zase posrali“. Výsledek?: Prostě zatím nevím, jak se k tomu filmu postavit a pokud jste dočetli až sem, tak potvrzuju, že jste četli zbytečně. (06.06.2013)

[SFF 2013, Sydney] Audiovizuálny workshop s chytľavými prvkami fetišisticky budovanej hypnózy, podprahovo sarkastického podtónu a jemne kontemplatívnej symboliky. Provokatívne automatizovaný koncept pozorného voyera Refna v ktorom sa divák (sám) odsúva na druhú koľaj a do popredia vystupuje autorova vízia, kreatívnosť a úchylky s tým spojené. Pohromade to nedrží, a to len z dôvodu nadmerného obnosu referenčných zdrojov, ktoré si v tomto prípade podľa mňa nevyžadujú logické usporiadanie v syžete, ale skôr pocitovú štúdiu dielčich segmentov v jednotlivých sekvenciach. Je to drzé a asi aj namachrované, ale takisto zvodne podlé a sebaisté. Nicolas, ja ti odpúšťam... (15.06.2013)

Když máte fetiš na násilí, musíte ho patřičně uspokojit. Co třeba fyzický souboj s Bohem..? Mulholland Dr. uprostřed Bangkoku, pohádka přemrštěné reality, všudypřítomná asijská spiritualita (karaoke!), nasednutí na Noého archu formy i znepokojení a síto, kterým propadávají fanoušci Drive - prostě sexy manýra ikonických obrazů, v které jsem si Refnil jak prase v žitě. Směju se nářkům nad povrchností příběhu, protože už jen v samotném názvu je zakódováno vše potřebné k hlubšímu vrtu. Bůh a jediný spravedlivý je jasný, Ďábel je Cliff Martinez. Ty zvonečky, synťáky, varhany a pod okny projíždějící důlní rypadlo.. Sobecký perfekcionista Refn mě má zase v hrsti. Vrabčáka. Holubi na střeše ať se klidně poserou.. (13.06.2013)

Musím si rozmyslet, jestli to bylo míněno jako humor, nebo jako filosofování. Pokud humor, tak za čtyři. Pokud filosofování, tak mnohem, mnohem méně. Vlastně je to prodloužená verze tohohle http://www.youtube.com/watch?v=X21mJh6j9i4. / S rozmyslem a dosavadními zkušenostmi s Refnem (Drive, Bronson, Valhala) docházím k názoru, že záměrně ten film směšný rozhodně není. Pak se nabízí otázka, jak ohodnotit film, kterým jsem se královsky bavil, ale to proto, že je bizarním způsobem špatný. Protože Refn není Ed Wood, nejspíš to vypadá spíš na nižší hodnocení. (30.05.2013)