Danny Rose z Broadwaye

Jedno z príjemných obzretí na dobu kabaretových hviezd. Danny Rose ako Woody Allen stále verný svojim neurotickým výstrelkom. Veľmi krásna Mia Farrow a atmosféra časov dávno minulých. Páčilo sa mi to. Možno nie tak ako iné Allenové vzťahovky, ale predsa len to malo akúsi gradáciu. Od mafiánov, skrze stratené existencie až po tak kľúčový beh za dievčaťom. Všetci sme tam boli a kto nie tak sa tam skôr či neskôr dostane. Woody vždy robil filmy o ľuďoch, ktorý sa nebáli snívať a pritom vybočovali zo spoločnosti. Boli to intelektuáli z jasným pohľadom na svet a zároveň emotívne rozrušený a neistý. Danny Rose možno nie je dokonalé dielo, ale nesie v sebe to najkrajšie možné posolstvo. Ďalší z malých veľkých filmov Woody Allena. (20.12.2013)

Scénář: Woody Allen .. Dospělost je ochota ke kompromisu. Vlídná sentimentální vzpomínka na nevděčnou práci manažera showbusinessových hvězd. Woody Allen je typický, roztěkaný, hubu nezavře co je v záběru a čím jsou dialogy méně vtipné, tím jsou prosáklejší pestrými životními moudry. Mia Farrow je tak nenápadná (pouze obličejem, nikoliv hereckým výkonem), že pokud bych nečetl úvodní titulky, nepoznám ji. Kdo se chce zasmát, ať sáhne po jiném snímku, kdo si chce zadumat, bude “Danny Rose klasik“ tím vhodným pokrmem. 75%. (05.02.2008)

Na první pohled možná nenápadný, ovšem na druhý, třetí, čtvrtý až bůhvíkolikátý další velice příjemný, ne-li výborný příspěvek do filmografie Woodyho Allena. Trochu překvapivě (tedy alespoň pro mě) tentokrát před kamerou nehrál prim sám Allen, nýbrž spíše úžasná Mia Farrow v poloze, v jaké na ni nejsem zvyklý. Neznamená to ale, že by Allen prchající před italskými mordýři vybavenými pistolí a sekerou nebyl kouzelný. Škoda jen, že jsme neviděli toho "Clarkova tučňáka na kolečkových bruslích v převleku za rabína". Nebo alespoň jednonohého stepaře. (11.02.2014)

Tentoraz nebudem písať o konkrétnom filme, skôr o myšlienkach po jeho skončení. Kedysi som mal allenovky rád, no teraz s výnimkou "Hollywood endingu" - vtipnej sebakritike vlastných neurotických obžerstiev a "Všetko, čo ste chceli vedieť o sexe (ale báli ste sa opýtať)" – humorným poviedkam na spôsob Monty Pythona - mi väčšina ostatných pripadá až zúfale rovnakých. Nemyslím dej, hercov, či prostredie . Naopak, plodný režisér a scenárista ich vcelku variabilne vkladá do režisérsky slušných kúskov založených na šľahoch slovného humoru, vzťahového podpichnutia, či nostalgického roznežnenia. Skôr ide o celkový pocit z videného: drvivá väčšina všetkých tých obratne vymyslených dialógov a hlášiek mi ostane v pamäti tak deň, dva. Trvalejšie si zapamätám len trieštivú zmes rozpadajúcich sa a novo utváraných vzťahov s množstvom ohybných slov a so zmierlivo frustrujúcim ukončením, so smiešnym, neprakticko-roztomilým intelektuálom v hlavnej úlohe, často stíhaným neuveriteľnou smolou, hypochondriou alebo neurotickou poruchou. Veru, až s odstupom času doceňujem slová Timothy Learyho, ktorý o Woody Allenovi napísal (parafrázujem), že celá jeho tvorba je len odrazom zacyklenej egoisticko-neurotickej fázy životného cyklu, venujúcej sa výhradne svojim problémom, neprinášajúcej veľa objavných a nových myšlienok a v podstate povrchnej a plytkej. Môj rezultát však tak ostrý nie je: Slušná zábava. Na jedno pozretie. (24.04.2007)

V některých momentech je to výborné, ale jako celek mě to neoslovilo, strašně jsem se u toho nudil, a měl jsem velký problém vůbec vnímat ten děj a soustředit se na něj. Neorientoval jsem se v postavách, nechápal jsem jejich motivace, neměl jsem k nim žádný vztah a v podstatě už po naběhnutí závěrečných titulků nevím, o co tam vlastně šlo - navíc asi jsem vůbec nepochopil tu finální pointu. Nesedla mi ani ta forma příběhu v příběhu, kterou si Allen zopakoval o 20 let později ve filmu Melinda a Melinda, kdy je celý film retrospektivně odvyprávěn svědkem tehdejších událostí, který to celé líčí jako anekdotu partě přátel sedících spolu v restauraci - nedovedu si prostě představit, že by někdo v restauraci vydržel tak dlouho nechat někoho mluvit, ta představa mi přijde zcela absurdní. Takže ačkoli mě vyloženě okouzlila ta černobílá kamera a lokace (celý film je velmi neokázalou reklamou na New York a při jeho sledování jsem si připadal lehce světácky), osobně to bohužel řadím k těm Allenovým filmům, které šly mimo mě. Btw. když zde člověk navíc vidí mladou Miu Farrow, nemůže se ubránit myšlenkám na to, jak smutně se její vztah s Allenem později vyvinul, což mi asi opět bránilo se nějak víc do toho filmu ponořit. (14.12.2021)