Láska

Láska je taký nie úplne príjemný rodinný film. Choďte naňho do kina so svojim partnerom, pokiaľ ste starší manželský pár, zoberte aj odrastenejšie dieťa. Môžete si tak počas filmu pokladať otázky typu: staral by som sa aj ja takýmto spôsobom o ženu/muža, ktorého práve držím za ruku, o niekoľko desaťročí? Možno si uvedomíte, že nie a radšej sa s ňou/ním po projekcii rozídete. Ale to je iba najčiernejší scenár, aký by mohol nastať. Láska nie je až tak trýznivá, ako by mohol klubový divák očakávať, film je predovšetkým oslavou svojho názvu, čomu zodpovedá aj prekvapivý koniec. SPOILER: Haneke po onom drastickom zvrate mohol nechať Tritignata stoličou rozbiť okno a nechať ho ním vyjsť. Kto videl, vie, na akú slávnu scénu narážam. To by bol ironický záver:). Láska je ďalší Hanekeho film, ktorý hodnotím rovnako, pretože uznávam jeho kvality, psychologickú uveriteľnosť postáv a úprimnosť jeho podania, ale znova ma režisér nedokázal naplno emocionálne rozobrať. Občas sa film trochu vlečie a ak by bol o 20 minút kratší, na jeho vyznení by to nič nezmenilo. Jeho úspech na nadchádzajúcich Oscaroch je podľa veku akademikov absolútnou tutovkou. (10.02.2013)

Vzhledem k hodnocení obrovské zklamání. Velmi chladný, minimalistický film, který chce zcela záměrně působit odtažitě a přitom po divákovi požaduje, aby s jeho hrdiny soucítil. Úvodní scéna v divadle je krásná; následující dvě hodiny, kdy člověk neopustí prostředí bytu a kdy veškeré vedlejší postavy dostávají maximálně pětiminutové cameo, mě strhly o poznání méně. Ano, stáří nemusí být procházka růžovou zahradou, ale na odhalení této myšlenky nepotřebuju sterilně natočený, dvouhodinový film. (28.11.2012)

(SPOILERY) Vzdělavatelný film Láska, dosud jediný viděný Haneke (a první film v kině po roce a půl), mě nebavil. Konstatuji, že tématicky je to dílo poctivé, citlivé a přesné, což jsem vzhledem k jisté dávné roční zkušenosti oprávněn tvrdit. Přesné ovšem nikoli ve smyslu obvyklé sociální reality dané problematiky (od té je naopak zcela odhlédnuto prostřednictvím situovanosti a specifické úrovně postiženého páru), nýbrž ve smyslu velmi subtilního postižení jejích typických situací (formovaných zde a precizně prohloubených dle zadání "láska"). Nevýhodou je, že jde ve výsledku o přehlídkovou řadu oněch situací (byť oceňuji značnou nenápadnost některých typických momentů, srov. chování blbé pečovatelky ke klientce nebo dopis milujícího žáka). Jako takový mi tento film téměř neměl co nabídnout, zaujav mě coby diváka jen přechodovou scénou v koncertní síni (jejíž různé, oba patřičné, výklady viz u Jansena a Radka99) a skládačkou začátku a konce (tedy konce ze dvou stran). Napsal jsem však "téměř". Georges kulhá, vyznačuje se těžkopádnou chůzí, nicméně nečiní mu potíže dojít, kam třeba. Od začátku (tj. ještě na konci šťastného života) se chová vždy náležitě, vzorově; vždy jedná správně, vždy reaguje bezvadně. Takovým zůstává po celou dobu (jak je právě vidět i po facce, tedy jediném jeho klopýtnutí) a tak i dokoná jejich život, když vidí, že svou životní družku už sotva jinak uchrání před nějakým ošetřovatelským odkladištěm. Ví, že jakožto stařec, byťsi ještě při síle, je bezmocný, a to zdaleka nejen vůči realitě nemoci a smrti. Že se takřka celý film odehrává v jejich bytě (do nějž se na začátku kdosi/cosi vloupal), je třeba spojovat jednak s touto defenzivní opozičností, jednak s podivuhodně naznačenými hlubinami sounáležitosti dvou lidí: Anne je v posledních fázích už zčásti dementní, tzn. duševně žije už jen v nejintimnější sféře, v níž vlastní dětská historie a klíčové životní zážitky, události a vztahy koexistují v pravdivých vazbách, jimž rozumíme jen ve snu, mimo čitelné souřadnice - dávná trapná historka, kterou jí Georges vypráví, než ji zadusí, je v této souvislosti právě tím, čím mě Haneke překvapil, zaujal, přinutil nakonec k pozastavení. Moc jsem z toho sice nevyseděl, ale vidím, že zadání (Láska) bylo splněno více než dostatečně. (23.06.2013)

Zatímco ostatní zde docházejí k tomu, že Láska není dojemný film o umírání, jak by se čekalo, ale chladná Hanekeho analýza, já myslím naopak, že nejde o chladnou Hanekeho analýzu, jak bych čekal, ale právě ten dojemný film o umírání. Když se podívám na kvantum dalších filmů na stejné téma, Haneke se neposunul nikam dál a nenabídl dostatečně víc, abych tuhle jeho práci nepovažoval za zbytečnou. Opravdu mě překvapuje, jak velmi obyčejně pojatý ten film je. Se vším, co v podobných kusech bývá, ve stejném množství a jen mírně zakryto o něco šedivějším vizuálem. Zklamání. Na každý pád se vysvětluje, proč Akademie najednou Henekemu tak rozumí - tady není, čemu nerozumět. Ona umírá, a to je prostě pech! (31.01.2013)

V prvej minúte som pochopil, aké dôležité je vidieť filmy rakúskeho virtuóza na plátne. Osobné dojmy stranou, Haneke to tentoraz dokonale vypovedal ústami Jean-Louis Trintignanta za mňa: I don't remember. I don't remember the film either. But I remember the feeling. That I was ashamed of crying, but that telling him the story made all my feelings and tears come back, almost more powerfully than when I was actually watching the film, and that I just couldn't stop. Vzťahovo explicitné, na Hanekeho pomery konzervatívne konverzačné podoby lásky. Podobne komorne minimalistické a odvíjajúce sa ako Caché - jeden manželský pár, s ktorým strávime väčšinu času v byte, úvod, ktorý nepripraveného diváka zaskočí, element nepodstatnej udalosti, ktorá určitým spôsobom zasiahne do ich života (vypáčená zámka). Ale vo všetkom ostatnom už od metakamerového, najmysterióznejšieho filmu, s akým som mal tú česť, diametrálne odlišné. Haneke prehovára k divákovi z plátna, nech už je to tak povrchným spôsobom ako scéna z divadla, ktorá velí "pohodlne sa usadiť a vypnúť mobilné telefóny", alebo hmatateľným "takéto príbehy nepíšem len ja, ale aj život". Do detailu precízny portrét starnúceho páru a ich umierajúceho vzťahu postráda sentiment, ktorý vôbec nepotrebuje, aby dokázal dojať. Každé políčko záberu len prispieva k síce mierne chladnému, ale stále ľudskému zápoleniu s citom a rozumom, dopadu a stotožneniu sa s ťažko skúšanými hrdinami. Hanekeho snobizmus nie je lacnou detskou hračkou, ale ťažko vydobytou vyspelou štylistikou, ktorá sa nezrieka intelektuálnosti, ale zároveň robí film prístupným i silným v jednom okamihu. Dokáže rozosmiať, rozplakať, vydesiť - dôkazom budiž muž za mnou, ktorý od momentu, (!SPOILER!) keď to už Georges nedokázal ďalej uniesť a rozhodol sa trápenie ukončiť (!KONIEC SPOILERA!), už nevedel udržať slzy. Pre mňa je účinok o to silnejší, že mám v rodine človeka, ktorý je na tom podobne ako Anne. Veta, ktorú citujem v úvode komentára sa v tejto chvíli vzťahuje na mňa, len s tým rozdielom, že si to ešte veľmi dobre pamätám. Nebudem to už zbytočne ďalej naťahovať, keď to nie len Haneke, ale aj ostatní už povedali za mňa mnoho ráz a lepšie. Pre mňa bytostne zásadný film, ktorý sa dá opísať dvoma slovami, vypovedajúcimi viac, než všetko spomínané vyššie: trýznivá nádhera. 100% (10.07.2014)