Jako bych tam nebyla

Snímků o válce v Jugoslávii jsem moc neviděl, možná jich ani příliš nevzniklo, ale tenhle rozhodně beru jako podnětný a vypovídající a je úplně jedno, že ho natočili Irové. Nejedná se o klasický válečný film, soustředí se na méně sledované pozadí válečného konfliktu. Vypovídá o neblahém osudu žen za války a činí to způsobem poměrně zdrcujícím. Příjemný zážitek to není, režisérka Juanita Wilson ťala do živého a vsadila všechno na jednu kartu - na sílu příběhu. Podle mně tahle sázka vyšla. Líbilo se mi, že Natasa Petrovic neměla potřebu vůbec přehrávat a působila nesmírně přirozeně. (06.06.2014)

O málo slovech a zároveň mnoho vypovídající, to já ráda. Z takovýchto záležitostí by se v Hollywoodu mohli učit (ano, narážim na nějakou tu Angelinu, jelikož to se přímo vnucuje). Hodně intenzivní, nezapomenutelný filmový zážitek, který budete dlouho a marně vstřebávat, nicméně na pět hvězd mi k tomu chyběla větší propracovanost charakteru hlavní hrdinky, protože takhle mi dost dlouhou dobu trvalo, než jsem si k ní jako divačka vytvořila ono důležité pouto, které vás má přesvědčit, že se jedná o onu hrdinku zasluhující si vaše fandění. Právě nedostatečné vykreslení života Samiry mě osobně docela dlouho bránilo pocitu větší spjatosti s jejím osudem, s jejím jednání a zejména pak s její případnou proměnou. Je škoda, že se film, nezaměřuje i na část jejího života před odjezdem do hor, ze kterých je navíc ihned po příjezdu deportována. Mohlo se tak jednat o ještě možná silnější filmový zážitek, neboť takhle je divák hozen do situace a ani vlastně neví, s kým má tu čest další bez mála dvě hodiny prožívat ten brutální, zvrácený osud. Ale i tak, mě se to tady kritizuje, když nehledě na pidimouchy snímku, které vadí možná jen mě, věčné pesimistce, zase jednou hledám dolní čelist za neustálého připomínání vlastního svědomí: "hlavně tam napiš, že tohle by měl vidět každý!", a svědomí nekecá, tohle byste měli vidět. (07.08.2012)

Konec dvacátého století, Evropa a pojem lidská práva, jejichž dodržování je projevem civilizace a humanismu - a najednou nic z toho neplatí, protože teď právě úřaduje válka... a ta vyznává docela jiné hodnoty. V takovém případě je rada, obsažená v názvu, vskutku nad zlato, škoda jen, že s výborným začátkem, který zahustí krev v žilách, zůstal zbytek nekompaktní, jako by si nevěřil, tj. mnohem méně vtahující, navrch s chybějící negativní reakcí "běžných" žen k použití, bezprostředně po nabytí svobody - hlavu na to, že by se do nebohé Samiry pustily podobným způsobem, jako do Maleny, svého času, nedělejme si iluze. Až opět s koncem se dostavuje směs strachu, nejistoty a snad i nenávisti, i když v trochu jiné formě, ale zároveň i krásné poznání, jakým je člověk obnovitelným zdrojem radosti a lásky, neskutečné - po čem všem se znovu dokáže smát i milovat... Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (22.04.2015)

Ekvivalent k filmovým svedectvám o utrpení v koncentračných táboroch. Surová, tichá dráma o zverstvách, stváraných na ženách (a dievčatkách) v Bosne a Hercegovine medzi rokmi 1992 a 1995. Očami mladej ženy, ktorá sa ocitla v nesprávnu chvíľu na nesprávnom mieste. Skoro celý film sa odohráva v tábore pre ženy, v dusnej atmosfére, na pustom priestranstve s tromi barákmi. Väčšina nepríjemných vecí (zabíjanie, znásilňovanie, ponižovanie) sa odohráva mimo záber, ale dôjde aj k jednej naturalistickej scéne - a dlhšej než je divákovi príjemné. Minimalistická Natasa Petrovic v hlavne roli postačujúca, Skarsgardove cameo potešilo. V závere sa film z deprimujúceho svedectva z lágru mení v úvahu o následkoch hrozných činov, s ktorými hlavná postava nielen že bude musieť žiť v spomienkach, ale ich bude musieť prijať za vlastnú krv v rodine... 4* dať nemôžem - druhá polovica filmu (pomer s kapitánom) je v psychológii postáv a ich konania menej dôveryhodná. I tak sa ale jedná o silný, nezabudnuteľný zážitok, po ktorom sa vám nebude ľahko zaspávať. (02.03.2012)

O zlu občanské války se mají točit filmy. Aby ji lidé nebrali na lehkou váhu. Tento film je velmi dobrý, naturalistický. Nejstrašnější na filmu bylo, že některé uvězněné, znásilňované ženy své tyrany znaly. Osobně. "Ty jsi kamarád mého bratra", říká malá dívenka, která také sloužila jako hračka opilým mužům v táboře. I kdyby nic jiného, tohle, právě to si musí divák uvědomit. V občanské válce často osobně znáte svého vraha. A to je na ní nejděsivější. (23.09.2014)