Devítiocasá kočka

Druhy kousek z Argentovy animalni trilogie, ktery ale pomerne dost klame nazvem a ani se mu nedari vyskocit z prumeru. Je zde kladen jeste vetsi duraz na krimi aspekt, nez v jeho ostatnich Giallo kouscich a pokud pominu 2 sceny, jednalo by se o temer neArgentovske dilo. I Morricone tentokrat jakoby nevedel coby a tak brousi do svych choralovych motivu pouzitych v drivejsich westernech. Plusem je pomerne zajimava a komplexni story, ale i tak je to zrejme nejslabsi ranny Argento. 5/10 (30.10.2010)

Scénář průměrný, někdy až přihlouplý. Příběh nenudí, ale nestrhne, Argentovo viuální kouzlení se tady nekoná, mordy nejsou nijak sofistikované, jak u něho bývá zvykem. Po zhlédnutí jeho dvanácti zásadních filmech mi Argentův kult zcela uniká a mám už jasno, že osobitý Fulci ve srovnání s ním u mě jasně vede. (07.09.2018)

Maestro Argento popustil uzdu své bezuzdné imaginaci až o něco později. Devítiocasá kočka, jeho druhé giallo, tedy ještě postrádá tu obrazovou útočnost s jakou se do diváka pouští ve svých nejlepších kusech, na druhou stranu překvapuje na Argenta až nezvykle logickou dějovou kostrou a slušně vedenými herci. Jinými slovy tahle detektivka má prostě smysl a řád, zápletka kolem genetického výzkumu se z dnešního pohledu může zdát mírně naivní, ale nějaké další výraznější mouchy stran příběhu a způsobu jeho vyprávění si nevybavuju. Potěšily mne i jak jinak než slušně odvedené vražedné scény, samosebou hudba páně Morricona a překvapivá identita vraha. Spokojenost. (23.09.2014)

"Dělají tady takové prenatální výzkumy pro lidi, co mají spoustu peněz. A chtějí potomstvo v top kvalitě." Genetika to je věda a chromozom XYY by o tom mohl vyprávět. Mne tedy docela bavilo vyšetřování Novináře a Hádankáře za asistence policejních úniků informací. Bylo to takový záhadný, klamavý a napínavý. Zarazila mě jen ta vrahova rychlá reakce na čerstvě zjištěný informace, protože sociální sítě ještě neexistovaly a žádnou drbnu z pavlače jsem nezaznamenal. Taky mě moc nebavila ta stylově nervní hudba, ale ústřední motiv se Morriconemu fakt povedl. (09.11.2021)

Argentův teprve druhý zářez na poli giallo-thrillerů a opět jde o trefu do "žlutého". Dario tentokrát staví příběh okolo genetického střediska, jehož členy likviduje maniakální vrah. Do cesty se vrahovi, na tento žánr nezvykle, staví tři hlavní hrdinové, kteří se ho snaží zastavit. Pravé a nefalšované giallo tak může začít...... Na "Kočce" jako i na jiných režisérových filmech je velmi dobře vidět jeho rukopis. Přičemž scéna z nádraží může bez problému konkurovat tomu nejlepšímu z Profondo Rosso. Hudební doprovod nebyl tentokrát svěřený legendárním Goblinům, jak je tomu v Dáriových pozdějších giallech, ale samotnému mistrovi Morriconemu. Bohužel, jinak vždy skvělý Enio tentokrát šáhnul do své bezedné studnice až někam na dno a vytáhnul odtamtud velice podprůměrným hudbou. Hned ústřední melodie je hluboko, ale opravdu hluboko pod jeho standardem. "Kočka" tak neplní audio-vizuální orgie, jako u jiných režisérových kousků, na druhou stranu se vytasí se skvělým koncem, u kterého jsem si vzpomněl na Fulciho Non si sevizia un paperino. A docela by mě zajímalo, kdo se u koho inspiroval. Argento tak i touto "druhotinou" potvrdil status mistra v tomto žánru, jehož pozici nemůže nikdo a nikdy ohrozit. (07.07.2009)