Na hraně zítřka

Na Hromnice vstanu a opařím se bordelem z vesmíru. Kdybych já byl stosedmdesáticentimetrovým scientologem a mohl si střihnout několikadenní reparátní opakovačku s neodolatelnou slečnou Emílií Tupou, vysral bych se okamžitě na všechny lidožravé mimozemské brouky, frajersky se opřel pravou rukou o nejbližší zeď, pravou nohu ležérně přehodil přes levou, zkušeně si odfoukl z čela imaginární melírovanou patku, sjel ji uznalým pohledem chovatele klisen a zkusil bych pro začátek s donchuánským úšklebkem samolibou pózu testosteronového klátiče: „Ahoj prdelko, zamrdáme?“ „Jdi do prdele, verbale!“ Hm, tak tudy ne, rána do hlavy, restart. Takže opačný extrém. Trémou svěšená ramena, prsty obou rukou nervózně přejíždějí přes palce až ke zpoceným dlaním, pohled nesměle fixuje špičky u nohou díky poraženecky svěšené uhrovité hlavě, třaslavá, zadrhávající fistule patřící otylému panici: „Dododobrý den, papapapaní Bluntová, momomohl bych vám, proproprosím, sáhnout na pppprso …. nenenenene, chci říct pppprst?“ „Odpal, leštile!“ Zase špatně, rána do hlavy, restart. Je čas vytáhnout těžší kalibr. Pohledem plným nešťastně nenaplněné touhy v němž se ještě stále zračí odlesky pohasínajících ohňů té spousty čarovných potlachů znějících něžnými a tolik citlivými songy bratrů Nedvědů se vpíjím do jejich blankytně modrých očí a zasněným, jemně modulovaným vokálem nenapravitelného romantika řku: „Emílie, drahá, pojď se mnou ruku v ruce kráčet vlahým letním podvečerem vstříc počínajícím červánkům, posledním planoucím slzám umírajícího slunce, a toužit, ať zítřek už nikdy nenastane!“ „Pojdi, mrzáku!“ Ups, opět vedle, rána do hlavy, restart. Tak ještě jeden zoufalý pokus. Kostkované kalhoty s puky, šik střižené sáčko krémové barvy, bílé ponožky směle vykukující z černých mokasín od Bati. Světácky smekám slamák, odhaluji černě dobarvované, pečlivě nagelované skráně a sugestivně úlisným hlasem kolonádního obšousta se z pod pěstěného kníru táži: „Slečno Emilko, zdalipak jste již někdy zkoušela pít Vincentku v leže a nahá?“ „Vrať se do hrobu, debile!“ A je to. Arzenál kompletně v hajzlu, nula skolených. Rána do hlavy, restart. „Kurva, já už teda fuckt nevím! Tak víš co, vyliž si jí sama, krávo nafrněná!!! Já jdu zatím sejmout ty červy.“ Výborný, zábavný film, plný plnotučných časomanipulativních vychytávek a Emilka by si ani nemusela sundávat to brnění! (11.07.2014)

|| Scenár: Christopher McQuarrie, Jez Butterworth, John-Henry Butterworth / Predloha: Hiroshi Sakurazaka - All you need is kill | Hudba: Christophe Beck | Distribúcia: Warner Bros. Pictures | Štúdio: Village Roadshow Pictures, RatPac-Dune Entertainment, 3 Art Entertainment, Viz Productions | Rozpočet: 178 miliónov $ | Tržby: 369,2 miliónov $ || Keď si kliknete na mená scenáristov a režiséra, zistíte, že ešte nič svetoborného nevytvorili. Ekvivalentne k tomu boli moje očakávanie nulové. O to sofistikovanejší zážitok mi Edge of tomorrow ponúkol. Klúč k výnimočnosti však v skutočnosti skrýva román All you need is kill od japonského autora sci-fi a light kníh, Hiroši Sakurazakaa, ktorého celoživotné dielo si jedno dňa určite preštudujem. Zatial toľko, po absolutóriách sa rozpíšem viac, ono totiž pár viet na definíciu videnej kompaktnosti naozaj nestačí. 95% | Kino Lucerna Praha, 3.6.2014 | Po druhom zhliadnutí opäť v kine nadšenie z celku pretrvalo, no je fakt, že efekt prvého videnia to už nedosiahlo, a príbehová linka pôsobila omnoho jednoduchšie. Herecké výkony a spracovanie obrazu so zvukom zostávajú ale pretrvávajúco nad priemerom, a nebudem sa brániť ani ďalším projekciám. Edge of tomorrow je koncentrovaná, všestranná sci-fi zábava s bezkonkurenčným humorom vo dvore podobných žánroviek. 90% | CinemaCity Flora, Praha, 20.6.2014 | (03.06.2014)

Dark Souls? Vetřelci? Na Hromnice o den více? Hvězdná pěchota? Zdrojový kód? The Twilight Zone? Zachraňte vojína Ryana? Všechno vyjmenované (a ostatně zdaleka nejen to) v tom je jasně k rozpoznání. V zásadě je v tom tedy skoro vše, jen důstojný a pořádný závěr absentuje. Ovšem standardnímu blockbusterově povinnému finále "nic proti ničemu" naštěstí předchází dostatečně hravý i svébytný koktejl výše zmíněných prvků a nikoli pouhý koncentrát jinde bezpočtukrát viděného. (05.06.2014)

Všiml jsem si, že téměř každý komentátor dokázal napsat, který hromnicový snímek tento film připomíná. K tomu výčtu není už co dodávat, ano, skutečně to chvílemi připomínalo jiná díla zabývající se časovými lapsy. Svůj komentář chci proto směrovat jinam. Nebude třeskutě vtipný, protože se obejde bez neologismů, dvojsyslů a zkomolin. Byl jsem totiž na návštěvě u tesilkového dua kamilfilalogů Šáhhněda & Blbmana a na jejich růžovém divanu se přiučil úplně novému a zcela interesantnímu modelu psaní, totiž takovému, by všichni viděli, jak chytrý vlastně jsem.                               Korelace post hoc ergo propter hoc v idola theatri se snaží, a priory kreatora, o klasickou énonci Cruisově (zde major Cage) ekdemomanii v analepsi či spíše retrospekci časové inverze, doložit o vágní prvek (zde epizitismus, ale pouze par excellance) afiliantního stylu sociálního chování v teritoriálně neomezeném ozbrojeném konfliktu, který disolvuje v astrální traveling na bázi biokomunikace. Cageův amor caucus k Olověné mrše (Emilly Blunt) je pak precipitor tychistického (a kurevsky dramatického) fetakomu právě díky jeho clairvoyanci. Asertivně integruje do apotropaismické tendence extraterestriála alias alien Mimik, jejich inimia, a dokazuje, že scientia non habet hostem nisi ignorante, tedy pro zasvěcené: erudie nemá aluzi obskuranta, než ignorace. Finiš coronat opus a my víme, že kantna, či v rámci persifláže „refuse“, zítřka, je konceptuální audiovizuální engobou, kterou chceme vidět ještě jednou, protože to má Toma a ten Tom má zase koule. (13.09.2014)

Po Lososech a Looperovi jsem definitivně zamilován do Emily Blunt. To vám je taková ženská do nepohody... trochu jako Vasquezová:) No, ale o tom Edge Of Tomorrow není, takže tím na toto téma končím. A začnu jinak - rozhodně běžte do kina, dokud to jde, protože tohle je přesně ten film, který si velké plátno a dobrý zvuk rozhodně zaslouží. Japonská předloha se nějakým záhadným způsobem transformovala do filmu, u kterého je to sice naprosto vedlejší, ale ve kterém jsou snad nejlepší scény mecha boje, jaké byly kdy v hraném snímku k vidění. Ačkoliv jsou to jenom exoskeletony jako v Elysiu, takže to není úplně mecha, ale to nemění nic na tom, že ty power slidy byly dokonalé;) Škoda, že v poslední třetině to začne trochu drhnout, protože první dvě jsou napěchované výbornou akcí, výbornými konverzacemi, HUMOREM, a docela to i dává smysl. Pak se z toho stane Matrix Revolutions a na úplném konci to popře samo sebe, ehm... I tak to ale bez problémů vydá na spokojených 80%. Taky proto, že jsem si tuhle invazi do Normandie užíval shodou okolností šestého června;) (20.06.2014)