Maniak

Tohle Pytlíkovo POVéčko má jedinou vadu na hnusu, a sice volbu ústředního úchyla. Jeden mu v pohodě věřil, když vláčel své rachitické, šedesátikilové tělíčko s chlupatýma nohama do Mordoru, ačkoliv vypadal, že každou chvíli chcípne únavou a Džejárárův epos se dočká alternativního konce, nicméně sledovat, jak si taková želivora pohazuje s padesátikilovýma kikinama, aniž by si okamžitě strhla kýlu, a které by jej normálně přibily na zeď jen kdyby vášnivěji vydechly, působí místy kapku vesele. Ale jinak naprosto nic proti! Ája tomu dodala pár párů, byť nevkusných, koz a pár nepárových kulturních vložek vkusné řezničiny, a i ten Pytlík, ač je jinak totální Dřevo, dostal od maminky do vínku xicht katalogového psychoše. Akorát do dvojky by se měl trochu vyžrat. (30.04.2013)

Maniak vypadá jako něco, co dnes mohl točit Dario Argento, kdyby na prahu nového tisíciletí nezesenilněl. Khalfounův film připomíná Argentovu tvorbu (a vůbec italské giallo v letech největší slávy) mnoha znaky: Tím nejzjevnějším je extenzivní využívání hlediskových záběrů, ale opomenout nelze ani součinnost brutálního násilí a zdůrazněné sexuality, motiv panenky / figuríny, vrahovu psychickou labilitu s původem v dětském traumatu, užívání ikonických giallo zbraní (nůž, břitva, sekáček), halucinační scény, znepokojivou elektronickou hudbu a dekorativní obrazové pojetí (často přítomné tapety s květinovými vzory, opakované užívání červené barvy). Hned první vražda je dokonce provedena identickým způsobem jako v Argentově Děsu v opeře. Potěšilo mne, že převládající POV perspektiva je využita důkladněji než jen jako prvoplánová atrakce - režisér si sice občas pomáhá vrahovými pohledy do zrcadla, ale většinou je jeho zneviditelněná mimika zajímavě nahrazena jednak změnami v jeho dechu a pak také možností přesně sledovat pohyb jeho zraku. Je mi skutečně líto, že jsem se tímhle filmem nechal zlákat až na základě recenze v Cinepuru a minul jsem ho v kině. (05.05.2013)

Psychotropní haluz, Frodův fetyš a osvěžovač vzduchu jako terapeutická pomůcka (!!!) He's a Maniac, Maniac on the floor! Nebo jinak, vzpomněl sem si na legendární PoV schízu Smack My Bitch Up a hned mi bylo jasný, že tenhle artový Maniac docela riskuje. To, co na malým formátu může být devízou, dokáže dlouhou stopáž bezútěšně utopit. Nestalo se (!!!) Franck Khalfoun spolu s tvůrčí/producentskou podporou týmu Alexandre Aji servíruje pomalý, atmosfericky nejednoznačný randez vous s nabroušeným loveckým nožem, na kterém je paradoxně právě ten klid tím nejděsivějším. Málokdy si můžete dávkovat přiměřenou brutalitu s takovou přímočarou samozřejmostí, autenticitou a přesto vizuálně vypiplanou do nejmenšího detailu. Není to retro, přesto dokonalá syntezátorová muzika od Roba voní osmdesátkama, Wood není Spinell, přesto mi do toho psychopatickýho hajzlíka sedí, nepřehrává. Zktátka vím přesně, co bude na Maniakovi leckoho štvát, nudit, ale taky přesně vím, co mě na něm baví - je to film, na který se nestačí dívat "z patra", film, který nelze prožít z první. Dost možná, že jeho hodnotu prověří až čas, ale pro mě tohle vypadávání vlasů svépomocí nepůjde pod [final rate: 80%] (09.09.2013)

Celkom drsnota na kino. Hlavne prvá vražda. Zobral som na to dvoch kamošov, nevedeli do čoho idú (a horory nemusia) a jeden to aj poriadne ťažko znášal. Teda pre nehororových divákov to nie je, pretože je to aj slušné psycho. P2 bol myslím si znesitelnejší aj pre širšie publikum. Franck Khalfoun je späť. Dúfam že sa aj naďalej bude držať tohto žánru. Čajíčky ako Wrong Turn at Tahoe mu skrátka nesvedčia. (10.03.2013)

Hororová lahůdka, která mě zajímala už obsazením Elijaha Wooda, jako vraždícího psychopata. Magoři mu jdou a ani tady neselhal, i když díky zvolené formě, kdy vše vidíme z jeho pohledu hraje hlavně svým hlasem. Vůbec to není otravné, naopak se daří více vcítit do jeho psychostavů. Tleskám režisérovi, protože film má spád i bez nějakého pořádného děje. V hororech se zlo většinou vyskytuje nárazově a děj se točí kolem hrdiny. Zde jsme, ale s maniakem Frankem neustále. Vše dokresluje synťáková hudba, ve které cítím inspiraci Johnem Carpenterem. Tento experiment rozhodně není pro každého, mne to ale dost nadchlo. I bez těch odkazů na Kabinet doktora Caligariho je vidět, že film točili opravdoví hororoví fandové a ne jen najatí rutinéři. (12.05.2013)