Holy Motors

Poznámka k tejto časti gudualinovho komentára: "Tenhle film můžete buď milovat, nebo nenávidět - nic mezi tím. Ti, co dávají alibisticky 3*, obelhávají buď sebe nebo ty druhé. ". Lenže, čo ak mám z filmu práve len priemerný pocit ? Na úžasnú prvú polovicu nadväzuje akási romantická linka s príšernou pesničkou na streche ošarpaného obchodného domu s lacným posolstvom o stratenom dobrodružstve lásky, oddaniu sa prežívania naozajstných citov a ich uprednosťovaní pred zničujúcim kolobehom práce a nasadzovania si rôznych masiek v záujme udržania sa na mieste (samo) živiteľa rodiny. V kontexte diela, snažiaceho sa postihnúť zmätený dnešok v komplexnosti jeho plytkosti a dočasnosti, mi táto časť nechýbala a spolu s niekoľkými nadbytočne predlžovanými momentami - ničnehovoriacimi kudrlinkami umenia pre umenie dávam filmu hodnotenie zodpovedajúce čistému priemeru. Nie je to alibizmus, sebaklam ani zámerné klamanie iných - len pocit z videného. (23.02.2013)

Pokud lze vůbec vážně vytáhnout dnes na světlo pojem cinefilie a nemá to být pouhý předmět nostalgie a heslo z učebnic, pak se to daří právě Caraxovi v Holy Motors. Je poměrně pozoruhodné, komu se ten film nelíbí: ze zvláštního důvodu většině českých kritiků starších čtyřiceti let. Zbytek jsou prostě nedotatečně vnímaví lidé. Podle mého totiž někdo, kdo použije slovo pseudointelektuální, nemůže mít skutečně rád film. Carax natočil naprostý unikát, film, který se cele odehrává v mantinelech vytyčených samotnou filmovou fikcí. Film, který neodkazuje vůbec k ničemu jinému než ke kinematografii samotné a přitom není vystavěn na citacích a aluzích. Film, který je zároveň orgií pro analytiky i vyznáním všemu, co dělá film filmem, tedy emocím, akci, násilí i smyslnosti. Velkolepá dekonstrukce jednoho už pěkně starého média. (22.11.2012)

Tedy, totálně originální úlet! Ponoření do zcela jiného filmového světa. Celý čas jsem si říkal, proč se to jmenuje Svaté motory, a postupně mi začlo docházet, že tvůrcům při natáčení filmu asi fakt nic svatého nebylo a zůstává zde s relativně nepoškrvněnou pečetí snad jen ten motor oné rozjeté limuzíny, který prostě plní svou důležitou roli při neobvyklých cestách směřujících k nejrůznějším setkáním. Proč ale motory v množném číslu? Nechte se překvapit, v závěru z toho vyvstane rozhodně zajímavá pointa! Ne všechny scény mi byly úplně sympatické (ta tanečně sexuální teprve ne), co se mi však vedle spousty originálních nápadů začlo postupně líbit, byla myšlenka ohledně střídání různých tváří pomocí převleků, stejně tak střídání růzých absurdních, sci-fi, černohumorních a provokativních momentů i vážnými okamihy jakoby najednou ze života (např. po dlouhé době vší té bizardnosti rozhovor táty s dcerou o lhaní a možnosti vzpamatovat se z chyby či neúspěchu), plus hudbou a poezií (těsně poté onen táta-záhadný muž rozjíždí nádherný akordeonový koncert přímo na ulici). Neznám předchozí režisérovu tvorbu, takže často zmiňované odkazy šly mimo mne, přesto mne ta proměnlivá jízda se střídáním tváří nakonec svou atmosférou celkem pohltila. A mohl jsem si užít mimo klasického obsahu alespoň dvě miniroličky slavných, neb Michela Piccoliho jsem nedávno viděl jako mladého ve filmu Pohrdání (1963), a Kylie Minogue mne svými hity pro změnu provázela pro změnu v útlém dětství – bylo fajn díky tomuhle filmu vidět, kam se legendární pop diva tanečních hitů (z nichž po dvaceti letech mnohé značně zestárly) posunula, zajímavým způsobem zde ztvárnila ženu s tajemnou pověstí a zazpívala pěknou muzikálovou baladu. Myslím, že její zdejší píseň kladoucí otázku o tom, kdo vlastně jsme, patří k těm scénám, které celému filmu dodávají hlubší myšlenkový podtext... (04.09.2019)

Na tuhle filmovou erekci nebyl svět ještě připraven. Možná, že se jedná o pseudointelektiální žvást, který by chtěl sdělit tolik, ale neříká prakticky vůbec nic, ale mě osobně Holy Motors oslovilo jako už dlouho nic. Hravá hříčka, kterou není těžké pochopit a milé pomrknutí na do sebe se hroutící společnost. Mnoho rolí, mnoho tváří a čím dál tím méně času - v které kůži se ale cítíme skutečně doma? (04.07.2012)

Blouznivě fantaskní óda na odosobnělost i procítěnost kinematografie a především hereckou všestrannost Denise Lavanta. Leos Carax jako by si prostřednictvím epizodické struktury "Holy Motors" splňoval sny co se týče natáčení konkrétních bizarních sekvencí se svými oblíbenými aktéry ve fotogenických či ikonických prostředích francouzské metropole. Při tom skládá melancholickou poctu herectví coby profesi proměny, při níž se původní osobnost herce rozplyne v cizí identitě, potažmo ukazuje otroctví člověka ve virtuálním světě předdefinovaných rolí, kde se i limuzíny obávají o svůj osud. (23.06.2012)