Hořící keř

Hořící keř je naprosto dokonalé dílo, za které bych v prvé řadě hrozně rád poděkoval polské režisérce paní Holland. Také bych ale hrozně rád poděkoval samotnému HBO, které se nebálo a rozhodlo se do tak důležité látky nalejt obrovské množství peněz, aby samotný projekt o Palachovi vůbec vznikl. Můj obrovský dík si zaslouží i samotní herci, kteří dokázali, že jsou skvělými herci, stejně tak i scénárista, který příběh o Palachovi takhle skvěle ucelil. Opravdu, nemám slov. Hořící keř je tak náročný a depresí skličující příběh, že po celou tu dobu, co mi běžel na obrazovce, jsem měl nepříjemný pocit, bylo mi zle a smutno, bylo mi opravdu tak, jako mi je u filmu opravdu málokdy. Nebylo to jenom tím, že tenhle příběh je o historii země, které jsem součástí, bylo to i vzhledem k tomu, že tohle je opravdu naprosto dokonalá filmařina, která nesmí být za žádných okolností přehlížena. Nejúžasnější byla ta práce s emocemi, při kterých pracovaly nejenom moje nervy, ale i nervy samotných herců, kteří byli součástí tohoto projektu. Počáteční nával snahy něco změnit zničehonic zapříčinilo obrovský útlum, strach a bezmoc. Tahle hrůzná deka padla na jednu celou generaci až do té doby, než se v 89. ozvala ta nová, dosud neovlivněná tou dobou šedesátých let, a učinila těm komunistickým sviním přítrž. Mimochodem nevykládejte mi, že komunisti současné doby jsou naprosto jiní lidé. Kdyby byli naprosto jiní lidé, tak by si na výročí Palachova úmrtí nemohli jeho jménem vytírat prdel a tvrdit, jaký Palach byl levicový a sociální dobou pozitivně naladěný člověk. Jestli by se někdo měl smažit v pekle, tak je to Grebeníček, Filip a celá jejich zasraná komunistická verbeš, která svojí levicově smýšlenou stranu stále skrývají za srpy a kladivem. Já jen doufám, že lidi nebudou tak hloupí a nenechají se vybláznit řečmi. Stačí, že se jim to povedlo při prezidentských volbách, které mi naději dosti snížili. Nicméně jak se říká, naděje umírá poslední a právě i tímto krédem se drží samotný příběh Hořícího keře, který mě nenechá spát do konce mého života. (11.02.2013)

Nesmírně kvalitní řemeslná práce, prostě správná filmařina jak má být. Emočně velmi působivá a mrazivá, bezvýchodností a hořkostí nasáklá, výbornou hudbou vhodně podpořená. V neposlední řadě skvěle obsazená a odehraná (a zde by měl následovat hodně dlouhý seznam, tak alespoň ty nejvýraznější); konečně jsem se dočkal Tániny skutenčně velké role, které se chopila s vervou a výsledek zaslouží více než hodně chvály (kvituju i její parádní češtinu), dále Ivan Trojan zde hraje velmi podobnou postavu té Ve stínu (a je v ní znovu naprosto pevný v kramflících), hodně zaujme Palachova matka v podání Jaroslavy Pokorné (zcela důvěryhodná), nesmím opomenout také nechvalně proslulého soudruha pana Huby či elegantní svini Igora Bareše (a mnoho dalších herců ve vedlejších rolích). Tento film, nebo chcete-li 3-dílná minisérie, samozřejmě není dokonalý. Má plno much; občasné přílišné tlačení na pilu, ne vždy úplně zvládnuté oslovování (střídání pána/paní, soudruha/soudružky někdy dře), poněkud úsměvné Dočekalovo sólové páchání nepravostí (značně pochybuju, že by na ně nevyužil svoje poskoky) a sem tam haprující dobovost (třeba taková televize, rádio; na jedné straně příjemný odkaz na Sňatky z rozumu, různé písničky a pak do toho najednou zpívající Janek Ledecký, kterému v té době mohlo být asi 7 let). Výše uvedené klady přesto výrazně převyšují zápory, proto dávám slabší, ale bezesporu zasloužený plný počet (výsledné hodnocení však nezahrnuje můj osobní názor na Palachův čin, následné reakce na něj a současné společensko-politické tendence či tlaky; snažil jsem se v tomto případě co nejvíc zaobírat jen a pouze filmovým hlediskem). (15.02.2014)

5 mesiacov pred okupáciou Ruských vojsk na území ČSSR, študent filozofickej fakulty Ján Palach urobil niečo čo otriaslo celou zemou. Polial sa benzínom a zapálil na protest proti komunistickému režimu. Bol prvou a zároveň jedinou živou pochodňou, ktorá dala jasne najavo čo si o režime z neďalekého východu myslí. 4 dni po jeho smrti v novinách vychádza článok s vyjadrením poslanca Viléma Nového, ktorý jeho skutok označil ako krok chorej osoby, ktorá bola oklamaná svojimi prívržencami. Klamstvá ohľadom studeného ohňa pobúrili matku zosnulého natoľko, že sa rozhodne konať. Za pomoci advokátky Burešovej žaluje Nového o ochranu osobnosti. Nežil som v tej dobe. Nie je mi príslušné hodnotiť ako sa v tom čase ľudom žilo. Od rodičov, starých rodičov so počul rôzne názory. Na vtedajší režim sa prevažne sťažovala len cirkev, inteligencia či herci. Nie, nespochybňujem krutosť tej doby. Je zrejmá. Myslím si však, že najväčšie zverstvá nás ešte len čakajú. Radšej odstáť rad na mandarínky, ako nemať čo do úst. Film je skvostom českej tvorby a úplne si získal môj rešpekt. Toto je jeden z najlepších filmov aké som videl. (13.10.2013)

Dva nejtěžší úkoly, tedy vyhnout se bezmyšlenkovité obžalobě a nespadnout do Hledání ztraceného času, vyšly na jedničku. Od poznávání jednotlivých charakterů jsem se přes snahu o alespoň částečné porozumění těm zápornějším z nich dostal až k momentu, kdy jsem visel na každém slově či gestu Pauhofové i Pokorné a jen si přál, aby tenhle příběh mohl mít jiný konec, než jaký mu dějiny určily. Jen mě mrzí, kolik motivů si na svá bedra bere ve studentské linii Vojta Kotek. Je jich totiž až příliš a co hůř - nedokáže jediný z nich uhrát se ctí. (27.03.2016)

Moje hodnocení je silně spjato s referenčním rámcem české kinematografie, tj. hodnotím v kontextu neutěšených "českých poměrů". Estetika, silný příběh a morální apel tady působí jaksi nepatřičně vedle seriálů typu Vyprávěj... Původně jsem ani komentář neměl potřebu psát, ale vyprovokovaly mě dvě věci: 1. Hořící keř naprosto dokonale připomenul zbytečnost a trapnost Českých lvů, ve kterých o filmy jde snad až na posledním místě. 2. Dost mě zarazila recenze filmu na blistech od J. Čulíka. Ten Hořící keř označuje za "neuvěřitelně slabý film" a tvrdí, že tento "šunt", který mu činil "duševní utrpení", někteří lidé vychvalují "zjevně čistě z ideologických důvodů". Ať se na mě ten dotyčný člověk nezlobí, ale jeho recenze je naprosto krystalickou ukázkou ideologického (!) odsudku filmu. Nejprve přiznal, že film vůbec neviděl, ale už dopředu věděl, že "seriál zřejmě falešným mýtem bude, už proto, že jeho příběh napsal mladík, který v Palachově době vůbec nežil, a režisérka je Polka, tedy romantička, která kontury příběhu zjednoduší a uhladí." (to jsou panečku argumenty!). A přesně s tímto apriorním odsudkem se na "nátlak" přátel na seriál podíval a s předem daným názorem v díle účelově hledal každou drobnost, podle které by pak mohl sepsat dojmologickou, argumentačně slabou a silně ideologizovanou kritiku "pražské kavárny" (protože mám dojem, že tento film je jen a jen záminka právě k dlouhodobé kritice a zesměšnění názorových oponentů, ve které pokračuje i po Lvech výrazy jako "česká filmová kritika se zdiskreditovala" nebo "tupí ideologové" ). Tento způsob myšlení (spolu s přístupem ČT, která si teď doufám rve vlasy) by už snad konečně měl vyhynout. Jak svěže působí rozhovory se Štěpánem Hulíkem vedle těchto ideologických stařešinů, kteří zamrzli někdy v 70. letech. __ Vrátím-li se k seriálu samotnému, vedle vizuální atraktivity bych vyzdvihl i zajímavou hudbu Antonia Komasa-Lazarkiewicze a výkon Jaroslavy Pokorné v roli Palachovy matky. (23.02.2014)