Princezna se zlatou hvězdou

Princeznu se zlatou hvězdou, jednu z nejznámějších českých filmových pohádek, jsem měl už jako dítě velmi rád. Jako dospělý člověk jsem získal zase nové dojmy, ale jimi se můj poměr k ní jen upevnil. Její známá zvláštnost, totiž veršovaná řeč, jí propůjčuje rysy hravého, roztomilého a poetického filmu, u někoho však budí rozpaky, zdá se mu poněkud banální nebo nevalné úrovně. To poslední bych vyloučil už z pouhé podstaty faktu, vezmeme-li v úvahu, že je to žánr pro děti: prostota rýmovaných veršů sem patří, ale současně není trapně nebo amatérsky zpracovaná. Přečteme-li si texty písní, je znát, že je psal básník, autor schopný hravého a něžného kouzla s přiměřenou mírou sentimentality (je příznačně paradoxní, že autorem původní divadelní hry podle klasické předlohy Boženy Němcové byl básnický stalinista K. M. Walló) se smyslem pro prostotu, která není banální, což se ostatně odráží i ve veršovaných dialozích. Vedle toho film poetizuje výrazný podíl hudby a baletu (hudbu složil Bohuslav Sedláček). Balet zde máme hned třikrát (předvádění šatů pro princeznu, tanec komediantky pro krále Kazisvěta, ples na zámku), romanticky snivá hudba s barvitými harmoniemi nás provází téměř nepřetržitě a ve své časté nyvosti, k níž tvoří protiklad výhružný (a velmi účinný) pochodový motiv krále Kazisvěta, se může zdát až zdlouhavá. Výrazná je kromě pochodu Kazisvěta baletní hudba z plesu (zajímavé je poslechnout si její syté harmonie v klavírním znění ve scéně zkoušky baletu), "bakchanální" hudba z produkce komediantů, exotické inspirace při předvádění šatů a zvláště krásné melodie obou písní, z nichž druhá, princova (Prstýnek něžný), si mě opravdu podmanila. Kouzlo hudby, baletu, veršovaných dialogů a v neposlední řadě i kostýmů se pojí s roztomile naivním příběhem, jehož prostota byla také terčem kritiky. Patrné snaze vytvořit pohádku především roztomilou a poetickou by však nějaký složitější děj překážel. Jednoduchost zápletky a rozuzlení přispívá k roztomilosti celku a jde naprosto v intencích toho, o co se tento film především snaží. Jedna scéna ke konci vzdáleně připomíná moment z Prodané nevěsty: dívka z kuchyně, která solila polévku, předstoupí před prince a čeká na jeho ortel: Princi, zde stojím, nyní vyneste svůj soud, ale princ odpoví: Já chtěl bych před Vámi, paní, na kolena pokleknout! Je to, jako když po smutných tónech, kdy Mařenka zpívá: "nuž tedy, jdi a neobjev se mi před tváří více," čekáme opět něco smutného, ale místo toho se rozezní vášnivé, dychtivé tóny Jeníkovy: "jen dovol, bych zulíbal tvé krásné, drahé líce!". Zřejmý ideologický rozměr načrtnutých postav dává za pravdu těm, kteří se nad touto barvami hýřící pohádkou ošklíbají – král je dětina, jemuž odpírá poslušnost i drzá chůva zastupující ty, kteří nemohou veřejně promluvit, tedy, jak sama říká všechen lid, Kazisvět v rytířské zbroji dává na srozuměnou, že před germánskou rozpínavostí není úniku, kuchtíci jsou trubci k smíchu a odměřený maršálek vrací zasněného, romantického prince zpátky nohama na zem. Ale konečně princezna je krásná, milá a přirozená, jak má být. Do smrti vás paní budu milovat a ctít. Pokud bych měl Fričovu pohádku popsat několika slovy, řekl bych: krása, jemný vtip, něha a roztomilost, poetičnost, hravost a elegance. Nádherně se u ní sní! Co víc si od pohádky přát? (04.10.2008) (méně) (více)