Černá kočka

Mám rád béčkové horory. Ze dvou důvodů: a) pokud je to opravdu špatný béčkový horor, člověk se vydatně pobaví na účet tvůrců, b) béčkové tvůrce někdy napadne tak zvrácený nápad, který navíc díky relativní autorské volnosti můžou převést na plátno, že bych tak šokantní scény v mainstreamových filmech našel jen stěží. Ale u Černé kočky se nic z toho neděje. Ten film není špatný, tvůrcům se nezasmějete. A šokujících scén je tu poskrovnu; za zmínku stojí snad jen hořící paní, co se nám doslova roztéká před očima (přestože je jasně vidět, že jde o figurínu). Nejhorší filmy jsou ty průměrné. (10.02.2008)

Detail na kočičí oči, detail na lidské oči, detail na kočičí oči, detail na lidské oči, kočičí vřískání, kočičí škrábání... Smrt. Je čas na další oběť. V rámci originality můžeme sem tam vynechat škrábání či vřískání, detaily na oči však rozhodně ne. Kdo rozmotá to záhadné klubko chlupů? Scénárista to tedy rozhodně nebude... (16.02.2009)

První setkání s pojmem italský horor nedopadl vůbec špatně, řekl bych. Sám jsem na to byl dost zvědavý. Původní příběh z pera Edgara Allana Poe mi dopomohlo k samotné maturitě, která se pomalu ale jistě blíží, a tak jsem se rozhodl pobavit a trochu přivzdělat příběhu, na kterém se také podílel, jeden z nejúznavanějších italských režisérů, Lucio Fulci, a upravil si to všecko do své vlastní temné podoby. Já na horory zas tolik nejsem, ale když má prvky mystiky, rád se na něj podívám. A E. A. Poe nikdy nezklame. Ani nyní nezklamal. Sice je vidět, že je to všecko staré přes dvacet let, skoro třicet, ale příběh za to rozhodně stojí, nebo spíše povídka, která se po dobu 92 minut pomalu, ale jistě vleče, mrtví přibývají, lidé si nevědí rady a atmosféra neskutečně houstne. Ta mi do celého příběhu dost sedla. Stejně jako samotný příběh. Průser je, že mám rád kočky, a tady kočka je tou sviní, díky které, umírají nepřiměřenou smrtí průměrní lidé. Ale to jsem mohl víceméně vydedukovat už z názvu :D (05.04.2008)

Tohle ne, daleko lepší zpracování Poevy povídky nabízí Argentova verze ve Dvou ďábelských očích, už hlavně proto, že je o mnoho věrohodnější předloze... ;-) Kočka když útočí, ryje packou do obětí, jako by obdělávala záhon, přitom ve skutečnosti má podobný atak pořádný švih a sekanec... Krev vypadá, jako by po paletě stékala červená vodovka... Postavy poměrně nesympatické a příběh, jak už jsem zmínil na začátku, volný jako moje džínsy, když si je obleču bez pásku... Asi mi tu zkrátka chyběla gradace šílenství hlavní postavy, jak to popisuje Edgar ve své povídce... ono by se to snad dalo i překousnout, že si snímek jede po svym, ale sledovat dědu (jehož obočí dá mimochodem silně vzpomenout na Sověta Brežněva), jak svými čáry-máry ovládá kocoura (tady už jsem obrazovku sledoval na půl smyslu, tak se omlouvám, pokud si vymýšlím), a kocour pak morduje jednoho po druhym--? Tenhle film ztratil nejeden z devíti životů...a v mém případě taky tři hvězdy... :-P (06.04.2010)

Z toho co původní povídka nabízí, vypracoval Fulci poměrně slušný mysteriózní snímek. Samozřejmě se to s povídkou Poea dost rozchází, ale film potřebuje něco jiného než jen pocity. Čekal jsem více krvavých scén, ale Fulci tentokráte staví více na tajemném prostředí Anglie, tmavých chodeb atd. Velmi povedená je Donaggiova hudba. (14.04.2013)