Dva nula

Dva nula není primárně originální v tom, jak obrací pozornost od sledovaného k divákovi, ale v tom jakým způsobem tak činí. Předem byl stanoven záměr natočit reakce specificky vybraných diváků během fotbalového derby Sparta – Slavia. To by samo o sobě šlo nezávisle na průběhu zápasu natočit fádním způsobem, kdy by si kamera prostě postupně vybírala atraktivní reakce různých protagonistů. Pavel Abrahám však v Dva nula pracuje mnohem rafinovanějším způsobem. Samotný průběh zápasu mu slouží jako odrazová rampa, neboli lépe řečeno systém zvenku stanovených omezení, ve kterých se může pohybovat. Na základě těchto omezení pak staví vlastní strukturu filmu, která překračuje pouhé zachycení diváckých emocí. Je to především tří minutová sekvence, kdy dá Leo Kwueke dva góly, kde samotná forma překonává obsah a film se tak dostává na další rovinu. Může se zdát, že dva rychlé góly byly pro atraktivitu Abrahámova filmu spása, ale naopak to byla ta největší překážka, kterou bylo nutno překonat. Zde mohl film selhat, ale díky rafinovanému využití tří minutových sekvencí, které postupně zachycují reakce všech protagonistů, rohový praporek a později i letenské topoly, využili tvůrci veškerý potenciál, který jim tento vývoj nabídl. Zajímavé a mírně podvratné je především včlenění tří minutového detailního statického záběru na rohový praporek, do kterého se čas od času dostane některý z elementů fotbalové dění a zbytek si můžeme domýšlet pouze podle zvukové stopy. Působí zde napětí neviděného, které nutí ke zvýšené aktivitě čtení jinak fádního záběru. Zcela opačně pak působí záběr na letenské topoly, který má spíše uklidňující efekt, který je žádoucí po dramatu prožitém přímo v ochozech a především u rohového praporku. Kapitolou samou o sobě je výběr hlavních protagonistů a zejména skutečná autenticita jejich chování před kamerami. Abrahám lze vybral to nejlepší, co podle jeho několikaletých zkušeností Letná nabízí. V konečném sestřihu se prý snažil vybrat právě reakce, které byly podle jeho uvážení nejvíce spontánní a eliminovat ty „kamerou vynucené“. Zda se mu to opravdu povedlo je sporné, ale přinejmenším roh pana taxikáře „x“ zcela vládne a jeho obraty mu věřím do poslední repliky (2 :0)) [LFŠ 2012 - hosté: Pavel Abrahám, Tomáš Bojar] (31.07.2012)

Několik vtipných momentů se tu jistě najde, ale je to bohužel hledání jehel v kupce sena. Jednat se o krátkometrážní dokument, vyšla by mi tahle sonda do české společnosti v konečném hodnocení jistě lépe. Hluchá místa typu tříminutového nezáživného záběru na stromořadí poblíž stadionu nutno přeskakovat rychloposuvem. (05.03.2013)

Jednou z odposlouchávaných osob byl též Ondřej Vetchý, ale ve snaze být zajímavý se neustále snažil trousit hlášky, takže se do finálního sestřihu nedostal (v traileru byl). To vypovídá o tom celém, je to zkrátka nahrané. Nejméně uměle působí vhled do zákulisí studia Čé Té, kde to Horníkovými slovy jistí Čápa. Nakolik jde o reprezentativní průřez si za sebe odhadnout nedovolím (na fotbal nechodím), ale protože můj kolega v práci je bratrancem jednoho z dvojice tvůrců, tak dám na něj a budu to považovat za reprezentativní sbírku individualit. Nicméně slávistický vůdce povzbuzování stejně jako sparťanský chlápek od mikrofonu jsou prý v civilu docela normální lidi. Každopádně radši zůstanu v publiku Sparty hokejové :) Tak jak to brát? Jako zajímavý nápad, u kterého jsem se pobavil, kterému však škodí zejména sekvence s oběma Kweukeho góly, která se opakuje asi šestkrát z různých úhlů. Za nápad tři. (08.07.2014)

Tvůrci navštívili pražské derby a otočili kamery místo na pažit směrem do hlediště. Zaměstnanci stadionu, zlatokopecké přítelkyně fotbalistů, nejmladší fanoušci, teenagerky s falešnými louis-vuittonkami, pozérští "intelektuálové" v lóži, slávistický stádovitý kotel se světlicemi, i ti Italové v závěru přiznávají, že na místě vítězného týmu by demolovali. Díky bohu za rohový praporek. Dvacet dva kamer sleduje počínání lidí, ze kterých euforie fotbalového zápasu vytahuje snad to nejhorší. Jejich hloupé komentáře a excesy jsou sice vtipné, ale výsledný dojem je pořádně nahořklý. Člověk se cítí provinile jako u Formanových českých filmů. O to víc potěší formální stránka, statické výseky a hlavně série tříminutových záběrů zachycují dva po sobě jdoucí góly Sparty. Stromy jsou prostě stromy. (MFDF Jihlava 2012) (01.11.2012)

Príliš som nerozumel huhňavým hlasom a ani tomu, o čom sa vedie reč. Nebolo to ani podstatné. Podstatou filmu bolo obsiahnuť nezaujatým pozorovaním oka kamery základné typy fanúšikov a obslužného personálu na zábavnom podujatí. Tentoraz šlo o akúsi športovú šou s loptou. Na základe videného je zrejmé, že rovnaký film by sa modelovo dal použiť na ktorúkoľvek oblasť masovej zábavy založenú na súperení dvoch alebo viacerých subjektov. Fanúšikovia svojich Vyvolených z oboch strán, seriózni postarší ctitelia, stávkari, deti fanúšikov, napodobňujúce držanie palcov, všetkého schopné fanynky, diváci s odstupom (zahraniční aj intelektuálsky povznesení) a pomocný personál sugerujúc si dokonalú znalosť celého systému šoubiznisu zvnútra. Ako vše-platná sociologická sonda fajn. Až na dve výhrady: nie je nutné dve hodiny pozerať na niečo všeobecne známe či živo predstaviteľné. Druhá výhrada smeruje k záberom vracajúcim sa k tým istým ľuďom. S každým ďalším návratom rástla divácka otupenosť. Potenciál zobrazených osôb sa totiž vyčerpal už v prvom kole. 52% (17.06.2014)