Kalvárie

Nádherná írska príroda a skvelé fotogenické miesta, na ktorých sa natáčalo, výborné kostýmy a výprava ... komplet celý film farebne premyslený do posledného detailu, to prvé mi padlo do oka. Kvalitné dialógy a výkony hercov. A posolstvo filmu? Tak veľa toho povedal a asi o všetkom, stačí len počúvať a pozerať. Môj druhý film od Johna Michaela a zase som spokojná. (29.08.2015)

"Zabít dobrého kněze v neděli. Dobrý vtip." Ten se skutečně povedl, protože ve čtvrtek by to zdaleka nebylo tak vtipné. Ani Kalvárie není moc vtipná, i když se v ní močí na obraz, vtipkuje se o hamižnosti církve a kněz je informován hříšnicí o jejím budoucím cizoložství. Kalvárie je spíše krásně zelená, což se v Irsku těžko může pokládat za nečekané. Já jsem tedy v otázkách organizované víry tak trochu panic, ale pokud mají za pedofilní kněze trpět ti poctiví, tak to asi dává smysl. Alespoň tedy někomu, protože já jsem v koncovce poněkud zbloudil na nevyzpytatelných Božích cestách. (25.02.2017)

Není nám radno a už vůbec ne pomoci… Křížová cesta otce Jamese spojená s převážně marným učením dvanácti maloměstských apoštolů je ve své jednoduchosti a zároveň hloubce neskonale lidská, na správných místech humorná a i když se to občas nabízí, nikdy nesklouzávající k lacinému sentimentu. Navíc podtexty vedoucí k zamyšlení nad současným postavením církve, osudem dobrého člověka pod balvanem kolektivní viny a přílišným mluvením o hříchu na úkor ctnosti celou tu cestu na plážovou Golgotu dokonale orámovaly. Byla poslední slova knězovy dcery: „Odpouštím ti.“, nebo „Shoř v pekle!“ Schválně, co myslíte..? P.S.: Na Kalvárii je zároveň hezké, že ji lze vyčerpávajícím způsobem okomentovat jen pomocí dvou slov, tak jak to třeba předvedla emma53.. (04.03.2015)

Kalvária operuje so strašne substanciálnou rovinou a predpokladá, že jej k uskutočneniu niektorých východzích bodov ako bázická očista beznádeje a zúfalstva z rozštvrtenej spoločnosti hriechu a robenia napriek zasvieti akési hlboké svetielko dôkladnej afirmácie umeleckej reči z prezentovaného dramatického kontextu. Bohužiaľ, okolo kňaza Jamesa sa nedokáže vytvoriť presvedčivý ekvivalent ľudského utrpenia. Šermuje sa so striktnými premisami rozporov a postrádam dramatické odbočky a dáky ten intímny rozmer, ktorý by vyplával niekde na povrchu z menej čitateľných seáns a výstupov. (24.01.2018)

Až nepříjemně nelidský a krutý film. Neříkám, že lidé nemůžou být svině, ale v tomto filmu působí všichni nevěřící (nebo „jakože věřící“) jako kdyby jim dialogy sepsal Richard Dawkins či Sam Harris a oni jen odříkávali suché teze o tom, proč je křesťanství, potažmo náboženství, potažmo sám Bůh zlo v čiré podobě. Je zvláštní, že ve filmu, který je cele založený na lidských dramatech a interakcích jsou vlastně jen tři postavy, ke kterým divák může cítit skutečnou empatii (protože ostatní jsou spíše cynikové bez srdce a bez citu, nepůsobící jako lidské bytosti z masa a krve, ale jen jako mramorové sochy bez svědomí nebo kouska milosrdenství). Těmito třemi „lidskými lidmi“ jsou kněz, jeho dcera a žena, která přišla o manžela (možná ještě pak postava Dylana Morana, slabocha, který přesto má lidské okamžiky). Je trošku absurdní, že ač je autor jasně zaměřený v primární rovině na kritiku církve jsou nakonec jediné kladné postavy, které jsou schopné skutečné lidskosti ve filmu věřící. Avšak co mi přišlo hodně zajímavé byly odkazy k dvěma výrazným a význačným autorům, kteří právě o podstatě vztahu Boha-lídi a morálky-víry velice intenzivně psali a zabývali se jimi v té či oné podobě v bezmála v každém svém díle. Tím prvním je Bernanos (který je ve filmu i zmiňovaný Dylanam Moranam). Kalvárie je určitým druhem paralely na Deník venkovského faráře, kde kněz prochází podobným martýriem, nepochopením, bolestí a smrtí, ale jeho skutky a pokora mění pomalu a pozvolna lidi kolem něj, ačkoliv on sám si myslí, že je bezmocný (zatímco v Kalvárii na konci schválně probíhá shrnutí současného stavu jednotlivých protagonistů, kde každá postava dělá to, co dělala na počátku – manželka vesele podvádí manžela dál, doktor je očividně stejný cynik, etc.). Film též implicitně odkazuje na Dostojevského slavný příběh z Bratří Karamazů o velkém inkvizitorovi. V této dechberoucí pasáži Dostojevského veledíla chce inkvizitor upálit Krista, který podruhé přišel na zemi a to proto, že je až příliš dobrý a milosrdný na současný svět. Kristus při obžalobě inkvizitora mlčí, dívá se mu zpříma do očí a nechává se napadat. Na konci příběhu Kristus vstává a svého soudce-kata prostě mlčky obejme. Podobně je tomu i s knězem v Kalvárii – je vlastně archetypem Krista, který mlčky platí za hříchy druhých a pokorně nakonec dává za oběť i vlastní život. Ale krom těchto prvků mi nepřijde film příliš hlubokomyslný. Je spíš polopatický a klouže po povrchu složitých lidských i duchovních témat. (29.03.2019)