Il prefetto di ferro
I Am the Law
Režie:
Pasquale SquitieriKamera:
Silvano IppolitiHudba:
Ennio MorriconeHrají:
Giuliano Gemma, Stefano Satta Flores, Claudia Cardinale, Rik Battaglia, Luigi Montini, Paul Müller, Tommaso Palladino, Tony Askin, Enrico Maisto (více)Obsahy(2)
V roce 1925 posílá Mussolini na Sicílii Cesara Moriho coby policejního prefekta, jehož úkolem je zlikvidovat mafii. Následující čtyři roky vstoupily do dějin jako doba vlády "Železného šéfa", který nechal zatknout přes dva tisíce mafiánů. Filmové drama na motivy skutečného příběhu o boji proti sicilské mafii. V roce 1925 posílá Mussolini, který se před třemi lety dostal k moci, Cesara Moriho na Sicílii. Mori je jmenován policejním prefektem a dostane za úkol zlikvidovat mafii. Fašistický režim byl totiž její mocí i vlivem značně znepokojen, a tak následující čtyři roky vstoupily do dějin jako doba vlády "Železného prefekta". Po brutálním vyvraždění rodiny postupuje Mori během policejních operací, které připomínají spíš válku, s bezpříkladnou důsledností a tvrdostí. Bojuje výhradně v předních liniích a dokonce neváhá vyzvat na souboj jednoho z banditů. Přestože díky svým drsným metodám dosahuje v boji s menšími rybami ve vodách organizovaného zločinu zázračných výsledků, brzy zjistí, že mafiánští bossové jsou napojeni na důležité představitele státní moci. (Cinemax)
(více)Recenze (28)
S koncem 80. let šla italská kinematografie tam, kam slunce nesvítí, abych nebyl vulgární. Železný šéf je dozvukem kriminálních filmů, jež byly v 70. letech nesmírně populární, aby se za pár let opět vetřely do přízně publika. Tenhle film je opravdu spíše pro chlapy, ženy v něm asi moc zalíbení nenaleznou, pokud je tedy nepřitahují zarostlí, spocení strupáčtí taloši. Giuliano Gemma je v titulní úloze naprosto perfektní, zatím co postava Claudie Cardinálové naprosto zbytečná, asi tvůrci nechtěli, aby to dopadlo, jako Bitva v Ardenách, kterou otec okomentoval lakonicky "byla tam jediná baba, na minutu a ještě to byla kurva". Ještě musím pochválit betelné lokačky, hudební složku dodneška nesmírně vitálního děduly Eníka Morriconeho, který dokazuje, že dokáže ohudebnit naprosto cokoliv (komisař Cattani vytahuje drápky), i fekal porno, viz. Salo a pidiroličku Rika Battaglii. ()
Názor Gorana Bregoviće, že dobrá hudba špatný film nepozvedne, sice respektuji, ale v hloubi duše si to nemyslím. Platí to nejen o těch jeho: moc ráda bych někdy viděla filmy s Morriconeho melodiemi, ale bez nich. Chci vědět, jak vysoká je ta přidaná hodnota, kterou právě on mnohým příběhům propůjčuje. Mafiánské drama Pasqualea Squitieriho by se mi ale líbilo i bez hudby. Nejen proto, že italská politická dramata prostě můžu. Nejen proto, že mám slabost pro westernově rámované příběhy, ve kterých niterně rovný muž vkročí do města a snaží se ho vyčistit od banditismu. Prefekt Cesare Mori (vynikající Giuliano Gemma) si nedovolil přiznat, že v kraji, kde se nemluví ani nezpívá, v kraji, kde bída je silnější než strach, je každá snaha něco změnit marná. Líbilo se mi to nejen proto, že jsem na zhlédnutí tohoto filmu čekala dlouhých dvaadvacet let od chvíle, kdy jsem o něm četla. Ani jsem nedoufala, že ho budu moct vidět na plátně, netušila jsem, že je barevný. A netušila jsem, že hodnocení ostatních mi z valné většiny vyrazí dech. Tak ráda bych napsala nějaký komentář na tuto mnohavrstevnou podívanou, ale jak to udělat a neutopit se v banalitách? ()
Formát pro kino! Skvělý obraz, hudba Ennia Morriconeho a hlas Eduarda Cupáka zaplní sál. Nejsilnější scénou je rozbíjení si hlavy lupiče Albánce, ale už jeden z prvních obrazů, pronikutí do vesnického domu. v němž byli obyvatelé vyvražděni mafií, ukáže svou sílu. Souboj pušek je taky ukázkou jednoduchosti. Když ovšem čtu o skutečné postavě prefekta, nemůžu se zpětně ubránit pocitu, že film musel hodně přeskakovat a urychlovat události v kariéře prefektově. Což mu zpětně po jeho zhlédnutí neubírá kvalit, spíš naopak. Hluché místo neexistuje, jako životopisný film si žádnou z postavy kromě prefekta nepustí k tělu, ale atmosféru meziválečné Sicílie, mafiánského pekla pod rozpáleným sluncem s koncertem cikád, navozuje skvěle. ()
Hlubší propracování by tomu jenom prospělo; některé situace totiž vyznívají málo prokreslně nebo bez silnějšího pozadí, ale jinak se mi to překvapivě dost líbilo. Boj neohroženého prefekta proti početné sicilské mafii je totiž lemovaný neustálými rozpory ohledně toho, kdo jedná správněji a kdy je kdo v jaké situaci bandita. Je to tam navíc jen lehce na pozadí, neplynou z toho žádné soudy ani přílišné stranění mafii, prostě to jen ukazuje situaci takovou, jaká (nejspíš) byla a funguje to víc než dobře. Taktéž to má silnou atmosféru a naprosto perfektní závěr, který jen krásně stvrdí, že celou dobu šlo o víc, než jen o strohý boj proti mafii. Má to co říct, přitom je to úměrně podané svému zvolenému stylu a žánru a přitom si to na nic nehraje. A i filmařsky je to působivější, než by se mohlo takhle od pohledu zdát. Takové filmy mám prostě rád, a to klidně můžu být úplně jiného žánru, než jaký normálně sleduji - byť tohle není zas tak mimo, ale pointa je stejná. 4* ()
Neubráním se u tohoto filmu porovnáním s francouzskými kriminálky, které v sedmdesátých letech absolutně vládly. Jejich silné stránky jsou v tomhle filmu ty nejslabší. Emoce prakticky neexistující. Lidská sympatičnost na hraně s existencí. Do toho klasický italský temperament, bez kterého se jejich filmy snad ani neobejdou. A přitom nápad jako takový by nebyl zlý, včetně zpracování. Chybí ale cokoliv, co by mě do filmu přitáhlo, vtáhlo a už nepustilo. ()
Reklama