Fízlové, hajzlové

Vyndanost Wrong Cops nejvýstižněji charakterizuje jedna z postav - jednooký černošský policista, který nad páskou přes oko má vybouleninu velikosti oční bulvy a obtěžuje celé své okolí parádní elektronickou šlehou, co dva měsíce skládal, nehledě na to, že mu všichni vysvětlujou, jakej je to shit. Pokud tenhle popis nezaujal, tak proboha tyvole tohle ani nezkoušejte. (05.06.2016)

Jeden dýluje hulení v krysách a ve volném čase udílí hudební lekce teenagerům. Druhý má trochu úchylku na prsa. Třetí našel na dvoře zakopaný balík peněz, aby mu ho vyfoukla blonďatá kolegyně a rozfofrovala za botox a butiky. Další je jednooký černoch s nádorem na hlavě, co skládá hudbu, ale musí mu s tím trošku helfnout soused toho prvního, co pořád ne a ne umřít, i když už by teda sakra měl. Zapomeňte na Policejní akademii, tohle je alespoň fakt sranda! (29.09.2014)

Mr. Oizo je magor, to víme. Ale něco na něm je a ani ti Wrong Cops nejdou snadno hodit do koše s posměškem. Ač se mi hodně chtělo. Vršení absurdit v nechutokabátu. Ale je třeba říct, že když má Dupieux náladu na vážnější kusy a ztřeštěnost drží pod poklicí, jsme o level výš. Wrong i Realita jsou úplně nahoře, ale tu knihu bych si přečíst chtěl...to zase jo. (08.06.2018)

"Los Angeles. Rok 16. Kriminalita klesla. Príliš. Policajti sú znudení. A naštvaní." - hlása v úvode Wrong Cops: Chapter 1. Nasleduje pár nesúvislých poznámok (potrebné niekedy prepracovať do riadneho komentára): V disciplíne karikovania americkej spoločnosti a kinematografie je francúzsky zmetek a l'intrus na pôde strýčka Sama, Quentin Dupieux alias Mr. Oizo mojim osobným favoritom. Jeho zverská parafráza na kultový postmoderný opus Pulp Fiction si berie na paškál opačnú stranu zákona - políciu. Pokým vo svojom meta-filmovom experimente Rubber balansoval na hrane nudy a jej košatej reflexie, udávanej prítomnosťou nudiacich sa divákov pozorujúcich senzačný príbeh, tentoraz zámerne tancuje okolo hraníc trápnosti a vulgárnej demencie. Figuratívnosť neokázalej estetiky absurdity, intertextuality a inšpirácie pokleslou campovou kinematografiou 70. a 80. rokov ilustruje ako obsadenie (Eric Roberts, Grace Zabriskie z filmov Davida Lyncha, Eric Wareheim a Marilyn Manson v zastúpení hudobného sveta), tak zámerne podradný treťotriedny vizuál a unylé tempo, vyvažované elektrizujúcou hudbou Mr. Oizo, ako i konkretizované odkazy (zrelé obdarené ženy cvičiace jogu, homosexuálny podtext, rozhovory o kvalitnej hudbe). Film navyše vďaka "zastaveniam" deja a prechodu k inej postave či (nerozlíšiteľným) využívaním a zapájaním diegetickej/nediegetickej hudby pripomína mixovanie na DJ pulte. Okrem toho je zaujímavý i z hľadiska uvedenia - na VOD platforme ho je možné zhliadnuť v podobe 8 epizód, ktoré predstavujú jednotlivé dni, už od roku 2012, do kín prišiel v celistvej podobe, ktorá medzi týmito epizódami kľučkuje, vracia sa k nim v retrospektíve či vynecháva určité scény a radikálne tak mení systém distribúcie informácií divákovi, až v roku 2014. 100% (03.02.2015)

Musel jsem přepsat svou původní recenzi, když jsem se na film díval poprvé a zřejmě jsem neměl na tento druh amerického humoru inteligence veverky zrovna náladu. Po druhém zhlédnutí s nadhledem jsem objevil ve filmu "jisté malé kvality", protože jsem se zrovna cítil tou veverkou a snímek si nezaslouží, aby měl ode mě původní hodnocení odpadu, i když potřetí se na něj už asi nepodívám. Dokonce možná některým bude film i vyhovovat a nebude to pro ně jen ztráta času. Zaujal mě především ten špekounek, co byl posedlý ženskýma kozama a méně mě už potěšilo, že gay složka byla zpitvořená "pro zasmání", takže film do jisté míry u diváků křiví pohled na gay komunitu. 3434 (10.08.2023)