Kniha snů

Greenaway je podivín. Takový snímek rozhodně nemůže natočit normální člověk. A přesto můj význam slova "podivín" není v tomto případě negativní - ale ani pozitivní.. spíš pozidivný. Obsese v kaligrafii za použití lidské pokožky namísto papíru.. umělecké. Obraz v obraze, repetice, rozložení záběrů, rozdílné tempo.. originální asi. Nemůžu však režiséra adorovat. Chvílemi to bylo zábavné či dramatické (v jistém slova smyslu). Jindy zase k unudění. (08.02.2012)

Budu drsná. U Greenawaye dokonalou výtvarnou stylizaci považuji za naprostou samozřejmost, počítám s ní a ani tentokrát mě vůbec nezklamal. Oceňuji, že dodržel strohou rafinovanost a důraz na každý detail. Jenže, ten lyricko - erotický námět mi vůbec nesedí. Ani na chvíli jsem tomu nepodlehla a netuším, co mi chtěl říct. (09.02.2018)

Dokud se film věnoval hlavní hrdince a jejímu životnímu příběhu, tak se mi to líbilo, a už vůbec mě překvapilo, že i když to hrozně připomíná styl z Prosperových knih, tohle je natočené úplně jinak. Vlastně to v tu chvíli byly Prosperovy knihy bez prasáren a místo nich tu byla něžnost a erotičnost. Jo, do téhle části se mi ten film líbí. Jenže pak se to hlavní hrdince přestane úplně věnovat a na hlavní postavu nastupuje vydavatel se sklonem k homosexualitě a to jde celé do háje. Nejhorší na tom je, že to jde do háje vizuálně. Kam zmizela ta pěkná hudba, kam zmizela ta experimentálně podaná něžnost? I ta vizuální stránka uvadala. Všechno to nahradili tiché dlouhé nudné záběry na nahé chlapy. A já jen skoro tu zhruba poslední polovinu sledoval, jak to celé jde do háje. Ach jo, a přitom to mohl být druhý nejlepší Greenaway. Stačilo jen, aby se druh polovina držela toho, co měla polovina první... No, co se dá dělat, je to škoda. Mě by se totiž jinak ten film fakt líbil, ale s tou druhou polovinou... To prostě šlo do kelu. 3* (16.03.2019)

"Peter Greenaway's fascinating film The Pillow Book opens with heroine Nagiko's birthday ritual. We see her father gently painting a birthday greeting on her face. These images indicates how influental Lacan's ideas about our initiation into laguage, the symbolic ant the law of the father have become. Lacanian notions of subjectivity and textuality are further invoked when Nagiko sees her own written-upon reflection in a mirror..." (An Introduction to Critical Social Psychology, Alexa Hepburn, s. 87) Nejedna interpretace pojímá Greenawayovo dílo jako navýsost post-strukturalistické, "The Pillow Book" je beze zbytku takové, formálně i obsahově. Greenawayovské filmové zkoumání jazyka se zde dostalo až k uchopení jazyka jako svrchované sféry touhy a rozkoše, která se neoddělitelně proplétá s rozkoší tělesnou, vždy lapenou v jazyku. Tato svrchovaná moc jazyka se zhmotňuje použitím písma, v němž se okázale manifestuje nejen materialita jazyka a reálnost jeho účinků, ale díky využití japonských znaků (pro Evropana tajuplně krásného, "rozkošného" to mystéria) i esenciální neproniknutelnost signifikantu, záhadnost tohoto označujícího, skrze nějž jsme nuceni hledat naplnění své touhy. /// Greenaway navíc rozpustil tuto moc znaku do celého filmu používáním onoho jedinečného překrývání záběrů a obrazů, které setrvalou řadou prolínaček spojují obraz a písmo, tak jako postavy spojují svá těla se znaky. /// Film samozřejmě není dokonale Lacanovský či Barthesovský, ale žádný čtenář jejich díla by si neměl ujít přečtení tohoto filmu. (05.11.2015)

Když Bůh vyrobil první hliněný model člověka, namaloval mu oči, rty a pohlaví. A každému namaloval jeho jméno, aby ho nikdy nezapomněl. Když byl Bůh spokojený se svým výtvorem, vdechl hlíně život svým vlastním podpisem.________ Pillow Book je na Greenawaye hdně netypický film. Ani ne tak tím, že je z poloviny v japonštině, ale tím, že zde nedostane tolik prostoru jeho obvyklý cynismus, ale naopak se většina filmu nese v lyrickém duchu. Film především vzdává hold kráse japonské kaligrafie. Kaligrafie coby prostředku dosažení rozkoše, kde roli papíru zastává lidské tělo. V lepším případě tělo krásné mladé Vivian Wu, v horším tělo krásného (sic!) mladého Ewana McGregora a v nejhorším těla..radši nechtějte vědět. Film je rozhodně velmi originální a stojí za vidění už jen kvůli úžasné koláži za zvuků překrásné francouzské písně Blonde od Guesch Patti přibližně v polovině filmu. (17.08.2005)