Plovoucí věžáky

Čo tu teda máme ... chlapca, ktorý miluje svoje dievča, ktorého matka často a dlho bozkáva na ústa, ktorý zbožňuje svojho nového priateľa no a medzi tým všetkým sa zmieta. No a koniec, ktorý ukrajuje z môjho hodnotenia. Výborne natočené, mne sa to páčilo ... ale niet sa čo čudovať, je to predsa film z Poľska. (20.09.2016)

Emotivní snímek, který bohužel zazdil odfláknutý konec, který mně jako divačce nedal ten tak dlouho očekávaný closure, který jsem potřebovala. Naopak mi pár minut do konce přišlo, že je tam ještě strašně nedořešeného a že to nějak podivně zrychleně usekli. Nicméně chemie mezi hlavními hrdiny je výborná a spolu s tím bych ještě vyzdvihla Sylwiiny propalující pohledy - někdy skutečně slova nejsou potřeba. Jo ještě spoiler ke konci - vůbec jsem celému tou výmyslu s náhlým těhotenstvím nevěřila a upřímně, holky co mají potřebu si něco takového vymýšlet pro udržení partnera nemůžou mít žádnou sebeúctu, protože to je jak držet někoho ve vězení, ze kterého akorát touží utéct. A to má do dobrého vztahu skutečně daleko. (19.10.2014)

Svým smutkem a toporností okouzlující pokus osvětlit temné stezky ve zdánlivě jednoznačné mapě mezilidských svazků, podle níž se v Polsku projektují slepé autostrády budoucnosti a legitimizuje protikřesťanské náboženské (či nacionální) násilí. Ale jinak: studie chladu soudobých vztahů, námětu schopného svou hmatatelnou prázdnotou předčít i zabydlenou odcizenost novovlnných snímků přelomu padesátých a šedesátých let. Film mě zklamal. Již jen jeho zdánlivá věcnost mi přišla příliš reklamní: založená na sdílených – tedy konvenčních – obrazech, odosobněných, nenarušitelných osobním prožitkem, zkušeností hrany, což se střetávalo s vlastním bolestným příběhem, který – kvůli své rezignaci na sebe sama - v tomto provedení klesal v plačtivý kýč, tvrzený polymorfní krutostí, jež jej pointovala. Místy až fetišistická pozornost postav k vlastním i cizím tělům tak znenáhla začala vyznívat směšně: jako když se figuriny v obchodních domech začnou pozorovat a vážit lichost své uniformity. Miluji polštinu a radost z rozumění mi zatemňovala hluchotu dialogů, ale zpětně se i ta rozehřměla a nezbylo nic víc než výkřik. A přispělo k tomu i neherectví herců, plochost tváří a mělkost gest, z nichž se nedalo odečíst víc než z reklamních spotů. Kdo tak netečně reaguje na utrpení? A to je málo vzhledem k tomu, čemu chce hlavní hrdina vzdorovat, tedy předně vůči jazyku, který se soudobým polským diskursem jeví být měřítkem normality a vlády. Stereotypní, navyklé obrazy pochyb, nejistot a chtění nezmohly nic vůči slabosti, která se místy exponovala… Smutné a laciné (ale přiznávám, že v jiných očích i: tragické a „k nezaplacení“ .)… PS: Z kritického výstřelu proti polské exploataci se ztratila žena. Její „národní“ ponížení chápu jako ještě hlubší bezpráví, než jaké nasvěcují vytrvalé, ale svévolné zářivky vzpírajícího se režiséra. (20.05.2017)

Chtěla jsem se vyhnout tomu, abych tu psala o tom, jak mě zklamal, ale to prostě nejde. Zklamal mě. 70 minut filmu mi přijdou zcela špatně využity. Tvůrci propásly okamžiky, ze kterých se dalo mnoho vytěžit. Přijde mi, že dost scén na sebe i hůř navazuje. Na film se nešlo dívat jednoduše, příběh se mnou neplynul onou lehkostí povznešenou označením, že jde o festivalový snímek. Moje pozornost kvůli tomu usínala. Zbylých 20 minut mě ovšem znovu probralo, tam jsem se místy i povznášela s lehkostí. Ale i přesto mi přijde, že film má o dobrých 10 minut navíc. Čekala jsem, že by film možná vygradoval scénou, kdy Kuba stojí na mostě, to se bohužel nestalo a místo toho se objevil konec, který se tak ošklivě a okázale snaží hrát na city, až to hezký není. Stejně tak jako se Kuba ztrácel ve svých citech, tak já se ztrácela v tomhle zvláštním filmařském počinu. Co mu ale upřít nemůžu, je úžasná kamera. (11.06.2014)

Nedávno jsem podruhé zhlédnul dokument The Celluoid Closet, kde mj. zaznělo, že gay postavy vystupující v amerických filmech cca. v 50. a 60. letech minulého století měly jasný úděl „Jsi-li gay, budeš trpět a špatně dopadneš…“ Nebudu zastírat, že jsem se na zkouknutí mého prvního polského filmu s queer tématikou velice těšil, ale v konečném důsledku mi přišlo, že vyznění filmu patří právě do poloviny minulého století. Když k tomu přičtu velice odfláknutý vývoj děje, nemohu hodnotit jinak než podprůměrem a doufat v nějaké lepší polské příště… (07.08.2014)