Sobecký obr

Pridrbané sebecké decko! Na to sa nedá nič iné povedať... Ale Briti opäť raz dokázali rozpútať skvelú sociálnu drámu vysokých kvalít, ktorá po celý čas pôsobí v podstate dosť chladne. Až kým príde jedna scénka (kto videl, vie ktorá) - a po nej sa snáď nikto nezmôže na slovo. Normálne som zostal pozerať s otvorenými ústami a cezomňa prešla vlna zimomriavok. No treba uznať, že tá nahromadená utíchajúca bezcitnosť sa v jeden moment vyrútila úplne naplno. Hoci ma prvá polovička filmu až tak nezaujala, tá druhá už mala naozaj nespornú kvalitu. Aspoň vidno kam až dokáže zájsť chamtivosť a sebectvo... (15.03.2014)

Radost mi dělají ženy na Ostrovech... Andrea Arnold oživila tradici sociálního dramatu nebývalým důrazem na lyrismus, Clio Barnard pokračuje - fenomenální je hlavně práce s krajinou, která po čase ztrácí geografickou konkrétnost a stává se univerzálním a snovým prostorem kolem postav, prostorem mlhy, bzučení elektrických drátů, pasoucích se koňů i rozbouřených domácností. Další silou Obra je práce s postavami a absolutně přesvědčiví dětští herci, kteří projevem splývají se sociální periferií a ještě zvládnou svoje charaktery vnitřně rozvíjet. Právě vztah Arbora a Swiftyho překlene i jedinou zásadnější vadu, kterou je předvídatelnost celé historky. Díky nim i díky neobyčejné uměřenosti Barnardové režie (prolíná se v ní bezprostřednost a funkční lyrismus) představuje katarze příběhu uvěřitelný a jímavý okamžik. Nezvyklá práce s wildovským motivem zahrady a její strážce, oběti a bezpodmínečné lásky je unikátní a odlišuje Sobeckého obra od celkem početné konkurence. Občas by se dalo namítat, že některé obrazy jsou navíc a film ponouká k cynickému odmítnutí, jenže on má jednoduše takovou vnitřní sílu a senzitivitu, že strhne i při vědomí dalšího průběhu. Paralela s Andreou Arnold není účelová - i Barnard se dokáže vcítit do postav, vystihnout jejich vnitřní pochody a odrazit je v krajině, i ona se vyhýbá "systémovým" kontextům a soustředí se na vnitřní svět hrdinů. Intenzivní zážitek a velký nesobecký objev. (29.06.2013)

Neskutečně depresivní, bohužel tím špatným způsobem - vůbec mi nezáleželo ani na jedné z postav. Kluci to zahráli opravdu dobře, to se jim musí nechat. Jeden neskutečně iritující parchant, který věčně kašle na léky a na lidi kolem sebe, druhej neskutečně naivní měkkejš. Vývoj jejich postav tu načtrnutý je, ale stejně tak bych mohl sledovat ty jejich koníky, jak devadesát minut závodí někde na silnici, pronásledováni britskou chátrou nejhrubšího zrna u které platí, že co člověk, to extrémní příklad individua z pracovní třídy. Ale ne, byl jsem nucen sledovat devadesát minut sbírání kovu, hádek mezi puberťáky, hádek mezi rodinnými příslušníky, hádek mezi sběrači kovu.. A to i přes to, že díky jednomu přibližně třicetivteřinovému záběru asi ve dvacáté minutě každému vnímavému divákovi dojde, k čemu se tu schyluje. Jedinou emotivní scénou je ta úplně poslední, a to je bohužel pozdě. (09.01.2015)

Lehce nadprůměrný sociálně-realistický film, který ničím příliš nepřekvapí. Hodně to stojí na emotivním překřikování, které ale postrádá osobitost a časem ztrácí na účinnosti. Arbor pro mě není zajímavou osobností, která by mě fascinovala svým buřičským, nespoutaným chováním, ale obyčejný hyperaktivní fracek. Kluk na kole bratrů Dardenneových se mi zdál mnohem lépe prokreslený, ale možná to jen záleží na osobních preferencích. Zvlášť poté, co Ben Wheatley v Sightseers skvěle podvrátil tuhle ostrovní "žánrovou pýchu" (sociální realismus), mi tenhle Barnardové příspěvek, jakkoli zručně natočený, přijde trochu zpozdilý. (05.07.2013)

Kov sa už filme zbieral, ba aj koníky s láskou hladkali. I ľudia na následky mizérií kapali ani muchy. Teraz je moderné sociálne šokovať a byť autentický až hrôza. A dlho hľadieť do tvári krajiny. Veď hej, prečo nie, len to trochu zaváňa estetizáciou biedy a zúfalstva. Sociálna kinematografia, ktorá nerieši, len popisuje a básni o nespravodlivom svete navôkol. Riešenia v objatí a pohladkaní sú fajn, také dnešné, psychoterapeutické. Trochu to tak pripomína štýl, že keď už neponúkneme nijaké riešenie, aspoň sa ukolíšeme v dojatí nad tým, že aj tak nik nemá šancu, silu ani nádej nič zmeniť. A dá sa tomu hlavne dizajn. Dizajn bezútešnej, no za srdce chytajúcej krajiny, rozkmitávajúcej tie najbôľnejšie (a zároveň trpkosladučké) emócie. (23.02.2015)