Hlava plná metalu

Filmy z Islandu potažmo severu mám rád už jen jejich náladou, lidmi, prostředím tudíž má očekávání byla i zde vysoká zvlášť, když je v hlavní roli pohledná Islanďanka co má ráda metal. Bohužel výsledek byl na mě málo přesvědčivý a tak nějak mi někde přišel poslepovaný popotahovaný přez metalovou historii (vypalování kostelů v Norsku => warpaint, ale tak nějak mi chyběl nějaký ten black metal...) či bych řekl až mýty o metalistech (kostel a cigareta, nesmyslné vyvolání "bitky" což metalisti běžně nedělají, atd..). Co bych pochválil, mimo klasické klady severských film. (prostředí, herci, nálada), tak to je určitě postava nového kněze ten zahrál skvěle i byl citlivým a hlavně skvělým propojujícím článkem. Dále scéna v obcodě s malým metalistou a bez debat i závěrečná scéna v pokoji s rodiči. Dávám pouhé 3z5 silné momenty se střídají s delší nudou a představami o metalistech, které nejsou vždy pravdivé. (06.04.2015)

A je to tu - ďalší príbeh o nesympatickej sociopatke, ktorá si myslí, že len JEJ život je ten najťažší a len JEJ problémy tie najväčšie. Do toho hrajú nejaké tie metalové hity, avšak Hera to začala počúvať iba preto, aby urobila rodičom čo najviac zle. Jej výstupy na diskotéke a vyhnanie kráv iba potvrdzuje, že pre neznalých sú všetci metalisti iba introvertní hlupáci, zrelí na psychiatriu. Film je pekne seversky depresívny, avšak to neustále čumenie postáv na seba po polhodine omrzí. (10.08.2015)

Teda nechci do toho nějak moc rejpat, ale když někdo jede v traktoru DOPŘEDU, sedí na sedačce s opěradlem, má ruce na volantu a nohy pod volantem, a přejede přes (nevelikej) šutr, tak potom těžko přepadne DOZADU. Aspoň v reálným světě to tak platí (a myslím, že i fyzika mi dává za pravdu). Ale to je vedlejší, protože ve filmu jde úplně o něco jinýho. Upřímně - chápu, že vidět bráchův skalp namotaný na rotačce člověka poznamená, ale stejně mě ta holka příšerně štvala, jak měla pořád potřebu dávat všem okolo sebe neomaleně najevo tu svoji nasranost a odlišnost a rádoby nadřazenost. Její chování však bylo hodně skutečné, někoho holt prožité utrpení naučí pokoře, z jiného vytvoří nevypočitatelnou neřízenou střelu. No, takže mě sice štvala, ale tím se mi film zároveň vlastně dost líbil. Během posledních dvaceti strašlivých minut však bylo bohužel vše dobré předešlé nemilosrdně zaříznuto a film poslán do pekel nasládlého středního proudu - přerod Hery v ušlápnutou domácí puťku, příjezd metalových joudů z Norska, nechutná laskavě-hřejivá scéna z koncertu (i když ten song byl výborný!), no a při závěrečném tanečku s mamkou a taťkou na Megadeth jsem už měl svíravý pocit, že sleduju nějaký hezký český vyteplený sračkoblábol. Škoda. A přitom se nabízela taková spousta příjemně tragických, neradostných, seversky depresivních závěrů... Třeba: Navztekaní burani s vidlemi a sekerami oblehnou vprostřed blizzardu Heru v plechové lovecké boudě, ona jich několik odstřelí, mezi nimi ovšem omylem i svou matku, z čehož jejímu otci totálně hrábne a milé dceři rozmlátí makovici tesařským kladivem. No, tak takovýmu bijáku bych dal nejmíň čtyři! (21.06.2016)

Čtyři hvězdy se tomu trochu zdráhám dát - protože se mi to vlastně moc nelíbilo, ale průměrné to prostě zase nebylo. Přála jsem si, aby mě to oslovilo víc - už kvůli té hudbě, vlasáčům a Islandu, ale bohužel: základní pocit, který se mi při sledování stále vracel byla "divnost". Ale ne taková ta sympatická, ale nudná divnost. Každopádně jsem si hned pak šla pustit Judas Priest. (07.03.2019)

Metal je štýl, pri ktorom je najťažšie vyhnúť sa pózerstvu. Trápna a smiešna póza bije do očí viac než pri akomkoľvek inom hudobnom žánre. To ale nie je prípad Hery Karlsdóttir. Presne v takomto prostredí a za takýchto podmienok vzniká ten pravý surový zvuk, ktorý dokázal vždy vyprodukovať len ďaleký sever Európy. (02.11.2020)