Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

Aaaaaah zííííív. To naprosto vystihuje veškeré mé pocity, které jsem při a po zhlédnutí snímku měla. Jediné, za co je ta 1* je pár zajímavých myšlenek... řekněme snad i citátů a tady vám je přináším..... "We all look for that trans-formative thing that can happen in our lives and I think most people find it in some way or another and that's a place that they can forget who they are and become somebody else." Nepochopila jsem, proč si pozval francouzský sbor dětí na zpívání jedné věty v angličtině v jednom songu. "You've gotta understand your limitations. It's your limitations that make you the wonderful disaster you most probably are." Všimli jste si, že do svého textu jednoho songu zakonponoval jak Hannu Montanu, tak Miley Cyrus? "I can control the weather with my moods. I just can't control my moods is all." Ale tohle bylo nejhezčí vyznání lásky, jaké jsem kdy slyšela s vhodným videodoprovodem: "The first time I saw Susie was at the Victoria & Albert Museum in London and when she came walking in, all the things I had obsessed over for all the years - pictures of movie stars, Jenny Agutter in the billabong, Anita Ekberg in the fountain, images from the TV when I was a kid, Barbara Eden and Elizabeth Montgomery and Abigail, Miss World competitions, Marilyn Monroe and Jennifer Jones and Bo Derek and Angie Dickinson as Police Woman, Maria Falconetti and Suzi Quatro, Bolshoi ballerinas and Russian gymnasts, Wonder Woman and Barbarella and supermodels and Page 3 girls, all the endless, impossible fantasies, the young girls at the Wangaratta pool lying on the hot concrete, Courbet's Origin Of The World, Bataille's bowl of milk, Jean Simmons' nose ring, all the stuff I had heard and seen and read. Advertising and TV commercials, billboards and fashion spreads and Playmate of the Month, Caroline Jones dying in Elvis's arms, Jackie O in mourning, Tinker Bell trapped in the drawer, all the continuing, never-ending drip-feed of erotic data came together at that moment in one great big crash-bang and I was lost to her and that was that." P. S. Courbertův "L'Origine du monde" vidět naživo je zážitek. Je umístěn v Musée d'Orsay, je pro něj vyhrazena jedna místnost, zdi jsou temně šedivěfialové a vy vejdete dovnitř a tohle je to první co vidíte a taky to jediné. Zážitek. Což ovšem tento film ale nebyl. (06.02.2015)

Formát dokumentu mi vyhovoval a i přes to, že jsem fanatický fanoušek Nicka Cava, Warrena Ellise a celkově všech, co se pohybují okolo těchto dvou géniů, mi snímek nepřišel nějak přehnaný a vše, co v něm bylo řečeno, by se mělo tesat do kamene. Pokud bych podobný film točil já, rozhodně bych se víc soustředil na autentickou dokumentaci života hlavních protagonistů a režírovaných sekvencí bych se asi vyvaroval. Stejně jako je Nickův styl surově-poetický - dle mého mělo být vyprávění stejně takové. Nejsilnější jsou potom pro mě pasáže, kdy je zcela autenticky zaznamenávána atmosféra a skutečnost nahrávání jednotlivých singlů na albu Push The Sky Away. Tyto sekvence vyzařují tolik přirozené a upřímné energie díky všem zúčastněným, že lze opravdu přijmout a pochopit vše (pokud je člověk dostatečně empatický), co je v dokumentu řečeno - tedy to, že když se muzika (a vlastně jakékoliv umělecké dílo) dělá upřímně a tak, že jí chce člověk něco sdělit a předat dalším generacím či lidem kolem sebe - tehdy jde o zachycení momentu, lidské emoce, myšlenky, jednoduše řečeno zakonzervování (alespoň dle slov Nicka) příběhu do poetických rýmů a tónů, a ty přetrvají čas a všichni v budoucnu si z nich vezmou přesně to, co potřebují sami pro sebe, aby dokázali lépe pochopit svět kolem nich. (01.08.2014)

Tento dokument o výjimečné osobnosti světové hudby zcela ignoruje to, jak se podobný žánr obvykle dělává. Díkybohu. Neuvidíte žádné mluvící hlavy, žádné komentáře ve stylu ,,Nick Cave se narodil tehdy a tehdy tam a tam". Zcela v souladu se záhadnou a komplikovanou titulní osobností filmaři nedávají jasné informace, ale spíš rozehrávají fascinující, stylově vybroušenou, mysteriózní hru s divákem. Postupují spíš metodou volných asociací; o čem Cave zrovna v tomto svém životním období přemýšlel, to tu je. Ostatní ne. Nechce ho to popsat v úplnosti, protože je jasné, že by se to stejně nepovedlo (o tom vypovídá už název - 20 000 dní na Zemi je mnohem lepší a přesnější titul, než třeba Nick Cave: 55 let). Často není jasné, co je realita, co fikce, co je skutečný Cave, co postava hraná pro diváky, co jsou autentické myšlenky, co napsaný scénář. Například Cave jede v noci v autě a přemítá o svém vztahu s Kylie Minogue. Povídá si sám pro sebe, analyzuje, když náhle se ve střihu Kylie objeví na sedačce za ním a k rozebírání se připojí. Skutečně si ti dva něco vyříkávají nebo to je jen habaďůra a vše je napsané ve scénáři? A není to jedno, když je tak zajímavé to sledovat? Upřímně řečeno - jsem schopný uznat i negativní názory. Celé to může působit kýčovitě, onanisticky artově... Scén, kdy se Cave prochází po prázdné pláží, říká moudra o světě a do toho hraje jeho tklivá hudba, je tu pravda dost... A budou zřejmě tací, kteří to odsoudí. Ale já jsem byl od začátku ochoten na tuto podivnou hru přistoupit. Snad i proto mě to velmi zasáhlo a tento film považuji za jeden z nejlepších dokumentárních portrétů, co jsem kdy viděl. (08.08.2014)

Není to stavění na piedestal, není to dokument z natáčení, není to sledování mluvících hlav. Jen Cave, jezdící svým autem a trochu nostalgicky vzpomínající na svou minulost, tahá střípky z archivu jak milé králíky ze svého feťáckého klobouku, a mezi tím dělá to, co celý život - tvoří. Protože heroin, alkohol, ženy, sláva... přes to všechno, největší drogou pro něj stejně vždy byl psací stroj, tužka, noty, klavír. Dokonalá hudba, vyvěrající z jeho démony posedlé duše a vzpomínek na životy, které prožil ve svém dětství, na cestách, i ve vlastní hlavě. Pro Caveofily orgasmus. 8/10 (02.01.2015)

Když jsem ho viděl 22.listopadu 2013 v Praze na živo, z prvních řad, byl to jeden z mých nejlepších hudebně divadelních zážitků, zkrátka skvělé vystoupení, které zapůsobilo velmi... Ale k filmu! Tohle je naprostá bomba! To jak Cave pojal tenhle dokument o sobě samém, je prostě geniální. Pro fanoušky povinnost, zkrátka naprostá laskomina. Ale myslím, že na tohle se může podívat kdokoliv... Chvílemi až divadelně hraná dokumentace, velmi originálně pojatá, chvílemi krásně informativní, vše vyloženo skrz Caveovy zpovědi, monology, skrz rozhovory mezi ním a lidmi, které ovlivnil, a kteří nějakým způsobem zasáhli do jeho života, a tyhle rozhovory jsou prostě...pojaté v naprosto originálním stylu. Je v tom melancholie, nostalgie, je v tom zkrátka Nick Cave. Rozporuplný člověk, s divokou minulostí, člověk, který toho má stále, neustále a pořád hodně, co říci. Nejen prostřednictvím hudby a textů, ale celkově. Nádherně mě to rozložilo.. A ten konec...... Těch posledních 8 minut... (07.06.2015)