Mefisto

Nie je ľahké žiť so svojimi rozhodnutiami, rovnako ako nie je ľahké poddať sa určitej ideológií ak už sledujeme svoju vlastnú. Szabó spravil výbornú fresku života jedného herca, keď bol fašizmus pred bránami. Príbeh sa sústreďuje na Hendrika. Jeho zbabelosti, aj prejavy citu a pochopenia do čoho sa zaplietol. Príbeh je vystavaný naozaj skvele. Pritom postráda pamätné zábery. Je celý zložený z dialógov a ak sa už vyskytneme v priestore je to len na krátko. Pocit akéhosi väzenia je tak všadeprítomný. Najväčšie ovácie ale patria Brandauerovi a jeho uhrančivému výkonu. Nie je ani zlý, ani dobrý. Je niekde medzi tým. Keby bol koniec možno trochu odhodlanejší prísť z nejakou výraznejšou bodkou bolo by to za plný počet. Ale inak sa jedná o scenáristický aj režisérsky skvost. (07.03.2015)

Film, na kterém mě více než téma upoutal výkon K. M. Brandauera, který se to děje opravdu vžil. Další herci jsou také dobří, ale on je prostě převyšuje. Příběh muže, který ve 30. letech tančil, jak ostatní pískali, mi moc neřiká, ale podané je to opravdu skvěle, ale ten konec byl pro mě opravdu zklamáním. Čekal jsem víc než jednu větu. (17.10.2009)

Mefisto představuje velice výraznou tématickou variantu Schindlerova seznamu, zatímco tragikou hlavního hrdiny a zapojováním jeviště do příběhu tíhne k filmu All That Jazz. Jeviště tematizuje ve druhém plánu herectví, převlékání kabátů a upřímnost. Nakonec Hendrik Hoefgen coby stoupenec stanislavského metody, který se v reálu musí přetvařovat a směřuje až k jím neviděné iluzi, odpovídá obrazu zpitomělé a sobecké německé buržoazie meziválečné éry, která nespatřila a nechtěla spatřovat nebezpečí nacismu. V první půli připomíná Hendrik impulsivními výroky Hitlera u proslulého řečnického pultíku, zatímco ve druhé půli od podobných výstupů upouští. Přesto a proto si myslím, že hlavní představitel vyloženě kariéristickým umělcem není. Hendrik nikdy nepřivírá oči, nikdy se nepřikloní na stranu nacistických pohlavárů, naopak pomáhá přátelům (tak jako Oskar Schindler) a na rozdíl od ostatních neustále pochybuje. Podlehne nakonec? Zdá se, že pouze změní pozici z herce do diváka; do diváka bez možnosti ovlivňovat nastalou mašinérii. To symbolizuje film v závěru světlem namířeným na Hendrika, neboli světlem namířeným na diváka, jak o tom zhruba v půlce filmu sám hlavní představitel mluví. V duchu předešlého dodatek: Klaus Maria Brandauer je herec-nadčlověk. (03.11.2008)

Velmi vděčný námět kariéristy uprostřed nacismu na vzestupu bylo téma dobře pokryté už v roce 1981, i kdyby jen Bertolucciovým o něco lepším Konformistou. Szabó přesto umí zaujmout a ačkoliv jsem čekal maličko výraznější uhrančivost a nějaký zajímavý úhel pohledu (film je vlastně přesně takový, jako bych po přečtení synopse čekal, což jsem až v takové míře nečekal), zklamaný nejsem. (29.04.2013)

Neopakovatelný stylistický prožitek. Szabó inscenuje záběry zdánlivě konvenční metodou, ale jejich vnitřní dynamika je zkrátka úžasná a vyprávění se napříč velice krátkými a intenzivními scénami posouvá v ohromném tempu, přestože tomu interiérový komorní rámec na první pohled vůbec nenapovídá. Dialogy jsou často utnuty v jejich průběhu a kompozičně přeneseny do další scény, čímž nás film nutí přemýšlet a neustále udržovat pozornost, což se mu daří opravdu po celou dobu, nehledě ještě na to, jak jsou dialogy samotné neskutečně chytré a vtahující. Také významově snímek plně dostává své legendární pověsti, když hrozivou nemorální mašinerii popisované doby vztahuje k divákovi prostřednictvím rozpolcené a průběžně obměňované osobnosti titulní postavy, zpočátku bohémské, poté naivně idealistické a nakonec zcela zhrzené, díky čemuž se mu daří hutně smazávat i ve scénáři několikrát zmiňovanou propast mezi "publikem a jevištěm". Přestože nepropukly naplno deprimující události, v jejichž příchod jsem tajně doufal, knedlík v krku jsem i tak soustavně pociťoval a během vynikající závěrečné scény mě vyloženě zamrazilo... A to je správný ;) (08.12.2016)