Divoké historky

Až banka omylem vydá úspory z mého prasátka nějakému hackerovi, až za mou práci shrábne odměnu šéfův synek, až zamindrákovaný týpek zaparkuje raketoplán na mém dvorku a až mne bude chtít otrávit nějaká zhrzená slečna z dávné minulosti, tak já se budu smát. Jednak proto, že vyznávám druhou dohodu, takže si neberu nic osobně a hlavně proto, že jsem v tomto snímku viděl, kterak lze boj s větrnými mlýny jednoduše prohrát či zvítězit pouze dle odkazu slavného Pyrrhy. Zkrátka musím konstatovat, že bych nechtěl hrát hlavní roli ani v jedné z Divokých historek, ale z hlediska vrozené škodolibosti mne sledování tohoto snímku poměrně dost uspokojilo. (17.03.2015)

Radek Pasterňák a jeho banda se konečně dočkali svého filmu. Tento je ovšem tak divoký, že se k němu raději nehlásí. Být s fanoušky Buty v jednom éroplánu se skutečně nevyplácí. A následující historky nejsou o nic horší. Pokaždé máme co do činění s opravdu vyhrocenými situacemi. V podstatě podobně zaujmout dovede i inscenace české televize či divácké příběhy z Novy, ale zde je to podtrženo atraktivním prostředím Argentiny a neokoukanými herci. Mimo jiné. V kostce řečeno, jedná se o šest krátkých filmů, které za takové to domácí koukání rozhodně stojí. (02.05.2015)

Divoké historky se staly povinným filmem číslo jedna letošního roku. Od Cannes nebylo prakticky slyšet o ničem jiném, celé pražské/brněnské filmové léto hrálo ten zpropadený trailer před každou projekcí, i ČSFD projekce proběhla, takže dobře, rezignuju. A ono to vlastně ani nebolí, je to série historek, které zpracovávající anekdotické situace, ve kterých hlavní hrdinové ztratili nervy. Čili pointa je jasná, každý by někdy chtěl zažít pomstu na své bývalé učitelce, dopravním podniku nebo podvádějícím manželovi. Přímočarost je v dnešní době ceněna jako genialita. #cineargentino (01.11.2014)

Lubitzovo letecké intro spíše zamrazí, než pobaví a pak přijde sled bakalářských historek, po kterých by se Menšíkovi zamlžily brýle. Jejich společné body: cynismus, pomstychtivost, pochodová cvičení nervů v krizových situacích, čitelnost, nevýrazné pointy a následné mezinárodní přecenění. Svatba jak z Melancholie už přišla pozdě.. (29.07.2015)

Argentinské bakalářské historky opatřené krvavým nátěrem, občas šíleně křečovité (úvodní Pasternak sotva obstojí jako televizní skeč, i když autoři Pečeného sněhuláka by Szifronovi ruce utrhali), náběhy na sociální kritiku zabité do plytkých moralitek (jBombito a storka s bouračkou), veškeré limity charakterové, strukturní a ideové obhajitelné tím, že jde přeci o "historky" a k těm podobná reduktivnost patří. Proti tomu se nedá nic namítat, já jen tvrdím, že jde o film nevyrovnaný, spíš k pobavení než skutečně zábavný a ve svých ambicióznějších momentech vysloveně plytký. Skutečně "divoká" je tak jen závěrečná svatba, ale i při ní střídá úsměv lehce zdvihnuté obočí. Čistě natočené, divácky přítulné, ale jinak naprosto spotřební zboží. Lze odůvodnit tím, že (ne)všední absurdita existence mi splývá spíš s filmy Roye Anderssona, jehož pronikavosti a vidění nesahá Szifronův film ani po kotníky. [60%] (10.09.2014)