Vyšší moc

„Jsme na dovolený, nebudeme si to kazit. Tohle už je za námi. Přišla lavina, vyděsilo nás to, ale nic se nestalo. V pořádku?“ - „Ano.“ Tak ne. Selhání muže, „hlavy“ rodiny, je v tomhle filmu totiž až příliš fatální. Neschopnost přiznat slabost postupně narůstá od obludných rozměrů. Počínající lehké dusno se mění v těžké, atmosféra houstne. Třeba takové stupňování trapnosti při posezení s přáteli byla dost síla. Ale i přes všechnu tu hořkost jsem se musel smát, jak moc trapně mi jako pozorovateli bylo, naštěstí zcela záměrně. Snímek není jen sondou do rozkladu vztahu, ale též výpovědí o mužích a ženách současné společnosti, jak dokresluje i výpověď na konci komentáře. Škoda podivného závěru, ten jakoby ani nepatřil ke zbytku filmu. Celkově dávám silné 4*. „Ale nemáš někdy strach, že tě opustí, že zůstaneš sama?“ - „Jo, člověk má strach, že zůstane sám. Ale mám kolem sebe spoustu jiných lidí, co pro mě hodně znamenají. Nemám jen manžela a děti. Nemůžu si budovat sebevědomí jen na tom, že jsem něčí žena nebo matka.“ (12.05.2018)

Nic tu není, jak se zdá na první pohled být. Léto zní v zimě, laviny jsou řízené, autobusy mnohem hůře, nejkrásnější muž ze skupiny je vlastně někdo jiný a báječná rodinná dovolená ve snobském hotelu rozhodně není tak báječná, jak se zdálo první den. Manželka ztropí scénu kvůli malichernosti, osočí svého muže ze zbabělosti a on jí pak ukáže, že je opravdu neskutečná onuce. Nejen, že se jí nedokáže postavit a s nadhledem se zasmát své reakci, ale rovnou se raději sesype. Jako kritika současné společnosti, v níž se stírají rozdíly mezi pohlavími, bleskově se mění to, co je dobré, za to co je špatné, pak zase naopak a konzum ruku v ruce s pohodlím ovládají životy většiny z nás, by to i mohlo fungovat. Jako film o kolapsu vztahu je to příliš chladné a hlavně jsou ona i on příliš nesympatičtí, oba jednají v dané chvíli zřejmě tím nejhorším možným způsobem. Je to celkem dost smutné, ale jediná sympatická postava pro mne byla náruživá nymfomanka, jejíž chování dávalo smysl. Závěrečný pochod k světlým zítřkům, tedy pardon nížinám, by mohl charakterizovat celý film, dlouhé záběry o ničem. U Östlunda mě až křečovitá snaha o artovost mrzí převelice, protože je to velmi zdatný scénárista i režisér. Tohle nemá zapotřebí. (04.01.2023)

Zajímavá vztahovka natočená jako psychologické drama rodiny vytržené ze stereotypu domácí rutiny a vystavené zkoušce důvěry. Nedá se jí upřít smysl pro atmosféru daný střihem a výběrem hudebních motivů, stejně jako slušné herectví neokoukaných herců ze severu a konec konců ani schopnost místy tnout do živého. Čtvrtou hvězdičku ale nakonec přece jen nedám, protože místy se Östlund ztrácí v intelektuálních tezích, místo aby věcně charakterizoval problémy partnerského života. Někteří diváci včetně mě budou tak trochu tápat, co chtěl dejme tomu autor sdělit pěším sestupem hotelových hostů serpentýnami z hor vstříc civilizaci. Pokud je celý konflikt postaven na historce s lavinou, pak režisérovi uniká mnoho z lidské psychologie i z toho, co tvoří fundament partnerských vztahů. Podobná příhoda patří do kategorie těch, co dokážou naštvat, ale tak jako klesne zvířený lavinový sníh, opadnou záhy i emoce a střízlivě uvažující člověk se jim bude jenom smát. Mnohonásobně větší nebezpečí pro partnerskou soudržnost tvoří hysterický výlev sebelítosti, malosti a pohrdání sebou samým, jaký předvedl filmový hrdina tváří v tvář manželce. Patří k těm, co můžou navždy změnit pohled na partnera a snadno zničit perspektivu dalšího soužití. Mimochodem, i z hlediska dramatické stavby bylo pro film mnohem lepší nechat diváka balancovat v jeho sympatiích pro aktéry příběhu a nechat ho na vážkách, na čí stranu se nakonec přiklonit. Do zmíněné scény snímek nutil k přemýšlení, pak už jen k zaujímání postojů. Pokud bych byl ochoten pohlížet na lavinovou historku jako na katalyzátor dlouhodobě doutnající nespokojenosti, kdy stokrát nic umořilo osla a jedna jiskra dokáže nečekaně zapálit sud prachu, dávaly by mnohem víc smysl reakce i skutky všech členů rodiny. K tomu mi ale Östlund nedal žádné indicie a patrně to myslel přesně tak, jak to natočil. Celkový dojem: 60 %. (07.10.2014)

Archetyp severského rodinného dramatu, na který se dá zkrátka spolehnout. Tentokrát dostává sodu pozice muže ve společnosti a hlavně očekávání a představa o tom, jaký by měl daný muž být. Tomas před domnělou lavinou vezme čáru jako první, ba ještě nezapomene vzít si s sebou ze stolu mobil, následně se k tomuto činu veřejně nehlásí a ještě se pokouší získat v tomto tématu iniciativu nad ženou. Nijak zvlášť ještě rodinné pohodě nepomáhá dorazivší čerstvě rozvedený Tomasův přítel s jeho dvacetiletou hajtrou a zarostlým charismatem týpka, co si může dovolit mít tak nějak všechno na háku. Jediný okamžik, kdy Tomas dokáže svoje mužství nějak exaltovat je na neuvěřitelné atavistické kalbě, kde po sobě zpocený polonazí chlapi lejou piva a blejou, do čehož jim bliká stroboskop a duní techno. Problémem dané situace je také zasazení, kdy luxusní horské letovisko sice skýtá mnoho možností k realizaci, zábavě a relaxu, ale v dlouhý statických záběrech nám postupně dochází, že žádné z postav tam nic nepatří, nemá tam svůj kout a místo, kde by se mohly uvolnit. Oproti občasné hysterii na imdb, kde se chlapi bojej o svoje přirození a krejí se za větami "it is male-bashing feminist bs" v tom spíš vidim docela optimistickou a věrohodnou sondu k zamyšlení, která v zásadě řiká: "rodina tě vykastruje, ale je třeba se přes to přenést a mít to všechno tak nějak v piči". (12.05.2015)

Když muž vypadne ze své role… Podobně jako k uvolnění laviny, také ke spuštění partnerské krize stačí nepatrný podnět. Na jeden sebezáchovný projev mužského sobectví se jako na sněhovou kouli začínají nabalovat další prohřešky a pochybení. Namísto falešně veselých fotografií z dovolené (inscenováním jedné z nich film začíná) sledujeme kroniku jednoho rozchodu. Demoralizující atmosféra vzájemné nedůvěry s sebou strhává také blízké okolí. Tahle lavina možná nikoho nezabije, ale ani neposílí. Vysokohorské scenérie poskytují měřítko k posouzení vážnosti problémů, kterým postavy čelí. Třebaže dějiště, znervózňující hudební motiv i mnohé rozehrané situace (zmizení v mlze, neschopný řidi autobusu) slibují velkou tragédii, taková perspektiva odpovídá tomu, jak chce své selhání vidět hlava rodiny. Ve skutečnosti se na plátně odvíjí intimní rodinné drama. Voyeuristická, převážně statická kamera, která zásadně nepřejímá hledisko postav, nás navenek nenavádí k jednoznačné interpretaci, ale záběrové kompozice dávají jasně najevo, že slabým článkem zde není z obrazu vytěsňovaná žena, nýbrž muž, pochybující o vlastní maskulinitě natolik, že o ní musí ostentativně přesvědčovat sám sebe (chlastací akce s parametry předcivilizačního mužského rituálu) i své okolí: v zrcadlovém odrazu snímaný pokus o intimní sblížení s manželkou má stejně nejasné kontury jako Tomasův status hlavy rodiny. K akceleraci zkázy pak přispívá, že oběma partnerům zoufale chybí nadhled. Narozdíl od režiséra, který napjatou atmosféru bergmanovské psychologické sody rád boří vpády ze žánrově vzdálených světů (nálet dětského drona, nálepka na dveřích). Díky neochotně dělat ústupky a jakkoli postavám jejich situaci ulehčovat jde o neocenitelný trenažér pro podobně „kalamitní“ situace ve vašem vlastním vztahu. 80% Zajímavé komentáře: Marigold, Madsbender (23.01.2015)