La La Land

Po nadhodnocovaném, exhibicionistickém Whiplashi se u mě Chazelle plně rehabilitoval. Pokud La La Land byl tím, k čemu doteď směřoval (debut Guy and Madeline on a Park Bench by o tom vypovídal), pak je všechno odpuštěno. Bál jsem se, jak to bude s tím záměrným amatérismem a autentizací, ale podle mě to funguje výborně - třeba vypadávání z role při společném zpěvu u piána, které by se jindy dostalo až na DVD/Blu-ray do gag reelu, je fakt kouzelné. Zároveň se to pod roušku "nezávislého" pojetí muzikálu nijak nerozpadá, ale naopak to má precizně načasované vyprávění a skvělou kameru a střih. Popravdě nevím, co proti tomu kdo může mít, pokud není zapšklý cynik nebo úhlavní nepřítel jakýchkoli muzikálů. Po velmi dlouhé době hollywoodský film, na který bych s chutí šel do kina několikrát po sobě - takovouhle ryzí dávku dopaminu jsem od továrny snů nedostal ani nepamatuju. (15.01.2017)

Jubilejní stý komentář u tohoto kousku začnu tím, že se jedná o, stejně jako loni u the Big Short, nejlepší film co jsem letos zatím viděl. HAHA a nyní i bez humoru mohu říci, že ačkoliv nejsem muzikálový nadšenec a krom Moulin Rouge jsem nic zásadního neviděl, La la Land mě k sobě připoutal už od nápaditého začátku a ačkoliv se závěrečný akt poměrně táhl, úplný závěr mě zase téměř natrvalo zarazil do nekomfortní sedačky pražské Lucerny. Miles Teller byl v režisérově prvotině Whiplash skvělý, ovšem zde si ho naprosto nedokážu představit a bez výtečného dynamického dua by ten film byl né-li poloviční. Ryan Gosling je, co se týče uvěřitelnosti a určité neprůhlednosti, jistota a ačkoliv jsem s ním už viděl několik filmů, do kterých se příliš nehodil, absolutně si nedovedu představit nikoho lepšího, kdo by tak výborně a flexibilně sekundoval oscarové Emmě Stone, v jejichž obřích kukadlech jsem se ztratil hlavně v Birdmanovi a nejen tam. Druhým středobodem filmu je vymazlená choreografie v kombinaci s režisérskou vůlí natočit něco neotřelého a zároveň bezprecedentního, jejíž každý záběr ladí a koresponduje s výtečnou kamerou, která jestli toho zlatýho plešouna nezíská, tak už fakt nevím (získalo! :D). Tomuhle nemůže konkurovat ani dvojnásobný vítěz Roger Deakins ani Arrival jakožto největší želízko v ohni. Damien Chazelle se u mě stává dalším filmařem, u něhož budu sledovat každý nadcházející projekt, ať už bude o čemkoliv. 9/10...[4.1.2016_ČSFD projekce_kino Lucerna] (05.01.2017)

Asi nikdo nepochybuje o tom, že hlavní představitelé filmu na něm odvedli pořádný kus práce, ale to samotné ještě nezaručuje, že film bude dobrý. Tedy on je dobrý, ale ne výborný. Cítím z něj určitou robotickou snahu o lov ocenění. Zatímco Whiplash byla osobitá a undergroundová slast, která se stala velkolepou až prostřednictvím své prvotní skromnosti, La La Land dává své přednosti příliš na odiv. Tváří se jako spasitel žánru, předstírá, že přináší love story, která tady ještě nebyla, ale z mého pohledu jí chybí, ehm, srdce? Nepochybně se jedná o kvalitní počin, ale pro mě není víc, než docela fajn biják na jedno použití... 7/10 (29.01.2017)

„Chceš zůstat na další?“ - „Ne, měli bychom jít.“ Chazelle si u mě Whiplashem nasadil laťku pořádně vysoko a…nezklamal mě! Technická stránka je vypiplaná, příběh dostatečně nosný, herecké duo sehrané. Snímek se může plně opřít o skvěle zvládnuté žánrové pilíře jako taneční choreografii, chytlavou hudbu (těch písní je tu sice přehršel, ale hned několik bylo opravdu výrazných) a v neposlední řadě nevtíravý zpěv. A když už jsem u té otázky žánru…pro někoho byl ten přechod od muzikálu k hudebnímu filmu hůře přijatelný, mně ovšem přišel až překvapivě plynulý, a to kvůli změně nálady a atmosféry snímku. A přestože se film pocitově překlopí, úsměvné, zábavné, smutné i niterné scény se střídají až do výborného konce. Na rozdíl od Whiplashe jsem sice nebyl tolik stržen (příběhem či rytmem), ovšem nechal jsem se postupně okouzlit, řádně dojmout (!) a tuhle neobyčejnou podívanou si užil na 5*. „Nevyhazujte mě.“ - „Je konec! Je mi líto, Sebe.“ - „Jsou Vánoce!“ - „Ano, viděl jsem výzdobu. Hodně štěstí v Novém roce.“ (25.05.2017)

Po Neon Demon a The Nice Guys tretia tohtoročná óda na L.A. Rok 2016 nemohol skončiť príznačnejšie ako filmom o posadnutí nostalgiou a snahe žiť v zidealizovanej minulosti. Pozerá sa na to skvelo, piesne sú chytľavé, kulisy krásne farebné, občas je to aj vtipné (I Ran!), ale nesie si to so sebou klasické vady muzikálov ako riedky dej a prepálenú stopáž. A niekedy zlý lip sync. (01.01.2017)