Božská Florence

Po francouzské Marguerite jsem tomuhle skoro ani nechtěla dát šanci, jenže to herecké obsazení bylo až příliš lákavé, takže jsem to zkusila a nelituju. Bylo to všechno, v co jsem doufala, že bude onen francouzský film. Bylo to svižné, vtipně napsané a hlavně skutečně dobře obsazené, všichni tři hlavní hrdinové to zahráli skvěle a pro mě byl největším překvapením Simon Helberg, kterého jsem si snad užila úplně nejvíc. Až jsem si na konci filmu ale říkala, jestli si Meryl nezničila natáčením hlas (a jak se vůbec dá zahrát, že někdo neumí zpívat, když to ve skutečnosti umí, je záhada, klobouk dolů). Zasloužené 4* (21.02.2017)

Viděno v RegioJetu při cestě z Prahy do Zábřehu. Nápad dost dobrý, ale šlape tak na půl plynu. Příběh o staré bohaté ženě, kterou její manžel a lidé okolo ní udržují ve světě iluze, ve kterém je naprosto dokonalá zpěvačka – přičemž naprostý opak je pravdou a její zpěv by se dal přirovnat k vřeštění opic v ZOO. Přitom ale tahle iluze jí z nějakého zázračného důvodu udržuje při životě, protože může dělat to, co vždy bylo (a je) jejím životním snem. Víc k ději psát nebudu, nicméně už z tohohle by šlo udělat dost silný a zajímavý příběh. A zajímavé to sice je, ale ne zrovna povedené. Chybí tomu nějaký silnější dojem, od prvního vystoupení Florence tomu docela dojde šťáva, moc se toho neděje a navíc ten konec taky není zrovna dobře vedený. SPOILERY To, že její koncert v Carnegie Hall zachrání někdo, kdo se jí od začátku smál (bez jakéhokoli ukázání toho, proč jí teda začala podporovat) působí jako hrozně velká náhoda. Ta část, ve které se snaží její manžel s jejím pianistou zabránit jí přečíst si recenzi New York Post je taky plná náhod a závěrečný desetiminutový vyděračský kýč s klišé poslední scénou, ve které Florence těsně před smrtí řekne nejpodstatnější větu filmu mi dojmy taky spíš zhoršil. Navíc od finálního vyznění jsem čekal víc než jen to, co je jasné skoro od začátku – třeba to, že za jejím udržováním na životě nemohla jen hudba, ale taky lidé okolo ní. KONEC SPOIELRŮ Špatné to rozhodně není, ale dalo se z toho prostě dostat víc. 3* (20.07.2021)

Svět Florence stál na křehkých základech a já jsem fascinovaná tím, jak to Meryl zvládla. Herecky, pěvecky, výrazově, lidsky. Jo, zní to jako ohromné klišé, ale Meryl je v tomhle snímku hvězdná. A poslední minuty od momentu, kdy vkročí na pódium... to je prostě něco. Dokonce ani ten týpek z TBBT mi tu tolik nevadil a Hugh je taky výborný. (21.09.2016)

Po Máma Mía jsem si myslel, že mne Meryl Streep už těžko něčím překvapí. Ale má dlaší bod, protože tohle mně dostalo! Opět tu s lehkým úděsem sleduji, že leckdo zde hodnotil samotnou Florence Foster Jenkins, případně zpěv M. Streep. Bohužel o tom ale ten film nebyl. Ačkoliv dobu čtyřicátých let miluji, mám z hudby rád to co se tehdy hrálo v rádiích, tedy jazz a swing a i když se samozřejmě pouštěla i klasika, operní zpěv té doby nebo v té době zpívaný šel v klidu mimo mne. Tudíž jsem ani nevěděl o nějaké madam Florence. O to více jsem zíral na ten opravdu originální příběh. A zaujal mne. Těch rovin bylo více, jednak to byla bezmezná láska jejího muže, který by jí přinesl modré z nebe a nikdy by ji nebyl schopen ublížit a pak to byla jistá umanutost a snaha splnit si sen. Jistě, Florence měla peníze, podporu, to se pak sny snadno plní. Možná neměla zcela soudnost a nebyla schopna podívat se na své výkony kriticky, ale šla do toho srdcem. A to asi byl ten moment, který si diváci i posluchači přes zjevnou nedokonalost ba směšnost zpěvu uvědomovali. Inspirovala. Ukázala, že ne jen sexy navoněné krásky a idoly té doby jako Judy Garland, Kay Starr, Betty Grable ad. mohou zpívat z desek ale že to může být i někdo z ,,masa a kostí''. Avěřím, že si to uvědomovali všichni ti co děkovali z vysílání do zámoří a bojující Evropy. Vůbec celé to zpracování roku 1944 v Americe bylo parádní. Průmysl šlapal na plné obrátky, ulicemi velkoměst se proháněla nejmodernjší auta té doby a snad jen vysoká četnost uniforem všech ozbrojených složek signalizovala, že se Amerika někde daleko pere za lepší svět nejen v USA. Ačkoliv to byla jen kulisa, mně osobně velmi zasáhla radiorelace, jdoucí na pozadí scénky s Florence, kdy matka posílá Ukolébavku od Beethowena svému nezvěstnému synovi, který byl navigátorem a který je veden jako nezvěstný, když se se svojí osádkou nevrátil z jednoho náletu na Německo... I taková byla Amerika té doby. Každý měl někoho v rodině nebo znal, jehož blízký byl nezvěstný, nebo už bylo jisté, že se nikdy nevrátí... Řada lidí si myslí, že film byl takovou nějakou nepovedenou komedií, kdy toho k smíchu moc nebylo a za čas už nešlo se smát ani zpěvu samotné Florence. Já si myslí, že film je spíše drama a i když tam pár komediálních scének najdeme, není komedií. Obdivuji Meryl Strep, vše prý zpívala sama, včetně oné poslední písně, kdy bylo poznat, že umí zpívat a že je setsakra výborná herečka. Hugh Granta normálně moc nemusím, naštěstí přestal dělat tajtrdlíky v romantických komediích a tahle vážnější role mu sedla. Koneckonců, už má na ni léta... A tak tedy dávám za 4 vstupenky na koncert Florence Foster Jenkins pro niž byla hudba (stejně jako pro mne) neoddělitelnou součástí života. * * * * (05.07.2017)

S Florence Foster Jenkins je to tak nějak napůl. Obsahuje sice solidní herecké výkony, které Vás skvěle vtáhnou do děje, avšak jsou zabaleny do tak průměrného a již tolikrát viděného, že to filmu stejně moc nepomůže. Snímku také velmi škodí předlouhá stopáž, což z filmu Florence Foster Jenkins činí snímek, který Vás ohromí svými hereckými výkony, ale zbytek Vás zanechá, v mírně řečeno, rozpačitém stavu. A to je u těchto typů filmů vážně špatná vizitka. „People may say I couldn't sing, but no one can ever say I didn't sing.“ (19.09.2016)